Dojet na lodi z Vysočiny na jižní Moravu přes Rakousko bylo naším snem mnoho let. Abyste vyhověli všem rakouským předpisům, můžete Moravskou Dyji (Mährische Thaya) sjet až od 1. 6. mezi 10. a 18. hodinou při vodním stavu podle vodočtu v Raabsu mezi 150 – 180 cm. Na jaře je sjíždění zakázáno kvůli hnízdění ptáků. V létě je zase málokdy dostatečný vodní stav. Stane se maximálně několikrát za 10 let, aby v této době nastaly ideální podmínky pro splutí. Díky deštivému červnu jsme se letos dočkali. Dokonce solidní voda vydržela až do církevních svátků. Během nich se nám podařilo sjet obě Dyje z Malého Pěčína na Vysočině přes Rakousko do Podhradí nad Dyjí na Moravě, tj. 78 km za 3 dny.

V Malém Pěčíně je kousek od železniční zastávky sjízdný jez, na kterém jsme splutí zahájili. Nad Dačicemi se úzké koryto Moravské Dyje v meandrech proplétá mezi loukami a lesíky, odkud občas vyvrácený strom vytvoří nečekanou překážku. Naštěstí má řeka mírný spád, takže i při vyšším stavu stihnete včas zastavit, zapasovat se do lodě a kmen podjet, nebo přetáhnout loď.

Pokud pojedete na víc dní, nemusíte si všechny zásoby nosit v batohu na start. V Dačicích jsme nakoupili v supermarketu Lidl – jen pár metrů od řeky. Pod Dačicemi se řeka rozšiřuje, stává se přehlednější. Nicméně i v tomto úseku se vyskytlo několik padlých stromů. Mírné peřejky se střídají s nadrženou vodou nad jezy. Některé z nich se daly sjet – na konci Dačic, v Novém Hobzí a Janově.

V Hardově mlýně jsme si dali gulášovku a Znojemskou jedenáctku v příjemném stínu pod slunečníkem kousek od vody. Při jízdě jsme si užívali společnosti tmavě modrých vážek (motýlic) předvádějících své svatební tance mezi blatouchy.

Na obloze kroužili volavky a dravci, nad hladinou svištěly drahokamy – ledňáčci tak rychle, že se nám ani jednoho nepodařilo vyfotit. Tábořili jsme na romantickém tábořišti necelý kilometr od hranic.

Další den jsme vyráželi po deváté hodině tak, abychom první rakouskou vesnicí projížděli kolem desáté hodiny, od které je v Rakousku povolena plavba. Ve Weikertschlagu na plovárně s lavičkami a lehátky jsme našli příjemné útočiště na oběd. Pod městečkem jsme se ponořili do nejkrásnějšího úseku Moravské Dyje a celého splutí, do lesnatého a místy skalnatého údolí s dlouhými peřejkami, které narušuje jen málo jezů. Jízda se tu díky řídkým překážkám a většímu spádu výrazně urychlila.

Údolí se začíná před Raabsem zahlubovat, nalevo se objevují čím dál vyšší skály, dokonce s řadou jeskyněk. Vysoký jez je v Raabsu těsně před soutokem, za vyšší vody by jeho přenášení bylo možná problematické, nám se ho podařilo přenést vlevo. Přímo nad soutokem vévodí celému údolí mohutný hrad. Ani v Rakousku jsme netrpěli žízní. Z lodi jsme vylezli po žebříku přímo na zahrádku hotelu Thaya v Raabsu, kam nám pivo Zwettler přinesl český číšník.

Spojená Dyje je již mohutnou řekou, protéká nádherným údolím. Bohužel jsou na ní vysoké jezy s elektrárnami, které nadržují vodu v dlouhých úsecích. Peřeje jsou pod jezy jen kratší. Nejkrásnější údolí je v okolí zříceniny Kollmitz, kde je však také jedno z nejdelších přenášení. Údolí se podobá Národnímu parku Podyjí pod Vranovem.

V Česku, v Rakousku, stejně jako jinde ve světě, všude potkáte lidi kamarádské i nevrlé. Na jezu u Schulakmühle ještě na Moravské Dyji jsme začali kajaky přetahovat, když se v okně mlýna objevila sympatická mlynářská babička. S úsměvem nám ukázala místo uprostřed jezu, kde bylo dost vody na splutí. Po úspěšném sjezdu mně ještě zatleskala. O pár kilometrů dál, už na spojené Dyji v Eibensteinu jsme opět chtěli lodě přetáhnout, protože většinu vody z řeky pobral náhon, když se na břehu objevil domorodec v holínkách. Přes hučící vodu na nás křičel, že na jez nesmíme (asi, aby mu ho naše vzducholodě nerozbouraly). Na moje námitky, že z lodě na břeh vystoupit nemůžeme, když on má svůj pozemek ohraničený cedulemi „Eintrit verboten“, nás poslal oklikou 100 m proti proudu, odkud jsme museli lodě přenášet po silnici přes vesnici. Majitel pozemku, kde měl penzion s „komfortzimmer“, nelitoval času a námahy, sledoval, kudy půjdeme, a když jsme snášeli lodě pod most, začal nám přikazovat, že musíme přenést lodě ještě dál, přes most a nasedat až na druhém břehu. S přesvědčením, že most nebude patrně jeho vlastnictvím, jsme nasedli pod mostem a co nejrychleji zmizeli z dohledu nevlídného farmáře. Místa pro přenášení jsou na Dyji vyznačena. Oficiální nejatraktivnější úsek splouvání končí právě v Eibensteinu, proto už spodní trasa vyznačena nebyla. Další plavbě ale nic nebrání.

Pěkný úsek Dyje je v okolí Primmersdorfu, kde do řeky popadaly skalní bloky a za provaleným jezem se projíždí dlouho očekávanými peřejemi. Drosendorf se objíždí obrovským zákrutem, na kterém je několik jezů s táhlými volejemi. Nejtěžší přenášení jezu jsme si užili u sportovního centra. Jez se nedá nijak prohlédnout ze břehu. Dojel jsem ke vklíněné kládě na hraně jezu, odkud už do jezu bylo vidět. Jez je kolmý, ale nebyl pod ním velký válec. Rozhodl jsem se ho skočit. Bohužel na hraně bylo málo vody a zůstal jsem tam viset. Po přenesení váhy na předek lodi se mi podařilo jez sjet. Druhou loď jsme již přenášeli přes sportovní centrum, kolem několika rodinných domků a prolukou mezi nimi do kanálu. Další úsek byl bez problémů. Blížili jsme se ke státní hranici. Poslední rakouskou vesničkou je Unterthürnau, v ní postavili nový jez, který nebyl ani ve staré kilometráži. Tento splav krade veškerou vodu hned do dvou kanálů. Přenesli jsme lodě přes jez do bližšího z nich. Ani v něm však nebylo dostatek vody, došlo dokonce na několika metrech na koníčkování.

Konečně jsme získali ztracenou vodu z druhého kanálu a rychle dojeli na hranici. Údolí je tu opět překrásné s řadou skal. Pod nimi jsou postavené tři indiánské tábory se stany ve tvaru tee-pee. Od nich vede krkolomná stezka na Grázlovu vyhlídku. Nelenil jsem a údolí si prohlédl shora. Připadal jsem si jak na divokém západě, jen místo indiánů tu s podobným řevem běhaly české děti. Po dalších několika kilometrech jsme dojeli do cíle naší plavby do Podhradí nad Dyjí a mohli jsme oslavit splnění našeho vodáckého snu.

Libor Hnyk