Název téhle šumavské říčky není pro mnohé úplně lákavý. Mohl by navozovat představu extrémně volejnatého toku. I podle jediného článku tady na raft.cz to vypadá, že by Volyňku jelo, s prominutím, jen to domácí zvíře, které má říčka v názvu. Ale zdání a pocity často klamou.

Volyňka v roce 1965

Třeba moji rodiče jeli Volyňku v rámci svatební cesty o Velikonocích roku 1965. Dlouho mi vrtalo hlavou, jak tehdy mohli zjistit sjízdnost, když ještě nebyly ty internety. Skutečnost byla ale prostší, než všechny moje fabulace. Nejdříve jeli normálně Otavu ze Sušice a ve Strakonicích se koukli, kolik teče ve Volyňce. Usoudili, že vody je dost. Po kolejdách odtáhli kánoi na nádraží a vláčkem se s ní svezli do Volyně. Odtud už se dá plout i za trochu zvýšené střední vody, na trati je dosti jezů.

Nicméně Volyňka moje rodiče tehdy nerozhodila, zůstali spolu, a tak vám můžu i já napsat tyhle řádky.

Volyňka z Bohumilic v červnu 2021

Ke konci června 2021 v oblasti napršelo a hladiny toků se rychle zvedly. Do víkendu naštěstí povodňové stupně odtekly, zvýšený stav ale zůstal. Ke splutí volíme Volyňku z Bohumilic. Říčku sleduje lokální vláček, takže pendl zpět by v případě obtíží byl snadný.

Začínáme v jihočeské vísce se zastávkou vlaku a historickým nálezem železných meteoritů. Nasedací místo u místního silničního mostu leží už pod spojením Volyňky a Spůlky, takže je šance na širší koryto a slušnější stav vody (v době splutí vodočet Nemětice 102 cm a 8,8 m3/s). K ústí nás čeká necelých 29 km.

Po kratším peřejnatém úseku narážíme pod Bohumilicemi v lokalitě U Smítků na nesjízdný jez s rybím přechodem. Obnášíme ho po květnaté loučce vlevo. Do přilehlé továrny však odtud mizí velká část vody, dalších pár set metrů proto kánoí hoblujeme kamení v řečišti.

Po návratu vody z náhonu se peřejnatá říčka noří do lesa, začíná asi nejkrásnější úsek, který jsme tu spluli. Těžší úseky, které podle literatury dosahují obtížnosti až k WW2, se tu střídají s lehčími, v úrovni hravé WW1.

Regulovaným řečištěm pak proplouváme městečkem Čkyně, vzápětí se říčka zase noří do přírodního prostředí.

Tady nás vedle peřejek a bystrého proudu potkává i první padlý strom přes celé koryto, zřejmě důsledek předchozího zvýšeného průtoku. Obnášíme po břehu vlevo. Další překážka ve formě padlé vrby už jde s trochou šikovnosti proplout při levém břehu.

Po proplutí Lčovic si dáváme sváču na romantické štěrkovité pláži s výhledem na rozeklanou skálu.

Voda je čistá s mírným hnědým rašelinovým zákalem, na slunci se zlatě třpytí.

V Malenicích překonáváme druhý jez. Jako i mnohé další na Volyňce jde po prohlédnutí splout přes korunu po šikmé betonové desce. Za jezem přechází říčku silniční most s krytou sochou Jana Nepomuckého.

V zákrutu pod Malenicemi a dalším silničním mostem, po minutí betonového sloupu bývalé lávky uprostřed toku, potkáváme druhý a současně poslední totální zátaras z klacků. Do zátarasu byl stržen i kabel elektrického vedení. Obtahujeme.

Pod Malenicemi se začíná Volyňka trochu uklidňovat, zmírnění proudu způsobuje i sada jezů. Když jsem před Volyní dospěl k číslu 7, přestal jsem je počítat.

Proplouváme k Volyni, kde vpravo od jezu využíváme občerstvení místního koupaliště. Místní ledová káva se zmrzlinou mě tu vyloženě potěšila.

Při průjezdu městem Volyně nám plavbu zpestřila sada sjízdných stupínků. Ve škvírách břehové zdi hnízdily břehule, které z ní před námi nečekaně vyletovaly.

Sadu různě vysokých jezů pod Volyní je potřeba před splutím prohlížet. Některé jsou v pohodě sjízdné, jiné ne. Nejsem konstruktér jezů ani jejich milovník, tak vám tu dokumentuju jen jejich část. V opačném případě by se sem nevešly žádné jiné fotky, což by byla myslím škoda.

Říčka přesto i nadále, byť s jezovými přestávkami, většinou pěkně proudí. U vesnice Strunkovice pod pěší lávkou se nachází nestandardní dvojitý jez s vývarem.

Poslední vysoký jez se nachází u Mutěnic, v podstatě na předměstí Strakonic. Při obnášení lodě po pravém břehu nám místní tělnatý pán tvrdí, že tu vodáky za 15 let ještě neviděl.

Před Strakonicemi pak potkáváme ještě dva ne úplně příjemné stupně s válci. Závěrečný stupeň těsně nad soutokem se dá, i když trochu obtížně přes ocelové zábradlí, obnést po chodníčku na pravém břehu.

Závěr

Lidská mysl nejsilněji reaguje na změnu. Po vplutí do známé Otavy s nadstandardním průtokem přes 20 m3/s jsme si oproti kudrnatě zvlněné a hravé Volyňce ještě dlouho připadali jako na voleji.

Vše je relativní a zdání často klame, ale Volyňka za splutí určitě stojí.

Ahoj Eki