Botič, Typík, tompossum~seznam.cz, 10/24/2019 7:45 PMHele co mi dnes poslalo Malý Zelí:
Žena filmového kritika
S pokročilým říjnem nastal čas vystoupit zase po čase z komfortní zóny a opustit na chvilku kategorii pletážové mamky s vlasy do culíku. Ne že by to, že kritiček doma nosí na hlavě kritiččin růžový nákupní košík a vypadá a chová se u toho jako Hannibal Lecter, nemělo něco do sebe, ale já zatoužila po opravdickém dobrodružství. Proto jsem využila situace, že kritik mezi festivaly filmů a spisovatelů odpočívá v Dolomitech, a přijala nabídku krásného mladého osvaleného muže doplněnou ujištěním, že se mi skutečně skutečně nemůže nic stát, a jala jsem se s ním sjet pražskou stoku Botič, známou pro svůj nezaměnitelný pach, krysy a torza praček a dětských kočátků, na nafukovací loďce. Pod Hostivařskou přehradou mě můj doprovod navlékl do neoprenu a přilby, představil dalším členům skupiny, kteří si mě ze svých kajaků zvědavě prohlíželi, pak jsme strčili dvacku sádrovému trpaslíčkovi do zadku a šlo se na to. Bylo to krásné a poučné. Můj zadák mě šťastně dovezl navzdory četným karambolům okolních posádek až k jezu Marcela, kdy mi zakázal vystoupit a jít po suchu, abych prý měla komplexní zážitek. Navzdory tomu, že jsem přesně následovala jeho vodáckých pokynů a měla půlky stažené do ocelova, jsme se pod Marcelou tzv. udělali a já zjistila, že pach Botiče je po tom, co se člověku zahřeje na kůži a ve vlasech, až nadpozemsky silný. A pak už to byla samá odměna. Svalovec mi zastavil v bufíku, kde pod námi ustavičně ostentatovně stírali podlahu, a koupil mi několik rumů, nápoj, který byl až do botičové neděle pod mou úroveň. To, že jsem se pod Marcelou nerozplakala, prudce zvedlo ve vodácké skupině můj kredit a začalo se o mně mluvit jako o roštěnce. Po několika dalších hodinách vyplněných pádlováním, policejní kontrolou, která pod jezem zajišťovala mrtvolu, tunýlky a tunely, mi můj doprovod v Michli vylovil z Botiče figurku transformera, čímž jsme si odbyli, cože přivezu dětem z výletu. Do Vltavy jsme se ke zhnusení rodinek a postarších párů korzujících po náplavce vlili pod slavným železničním mostem na Výtoni a svalovcův dlouhovlasý přítel narozený v roce 1990 mi po připlutí nabídl rande. Nemůžu si vzpomenout, jestli mě v životě potkal krásnější den. Když se kritik vrátil domů, vyslechl vyprávění o mých dobrodružstvích, namazal mě Alpou a řekl mi, že je na mě pyšný a že na ten kurz paraglidu bych možná mohla s ním. Můžu umřít.