|
Kdysi na Doubravě,, Václav, 6/16/2020 12:49 AM
domovské řece. Konec osmdesátek. Když tekla Doubrava, poznali jsme to a) podle hučení řeky b) při návratu domů čugálou z Čáslavi ve Žlebech, kde křižuje řeku (automatický pohled dolů z okna vlaku). Kubíky nikdo neřešil, prostě TEKLO! Únorové tání. Se švagrem na Vertexce (nízká laminátová loď, stabilní, ale zalevájící se). Tepláky, starý svetr. Žádné vesty, přilby. Jenom nadšení! Když jsem ponořil ruku do ledové vody pod Pařížovem, došlo mi, že se nesmíme cvaknout. Za chvíli přišla sněhová vánice... Vystupovali jsme Mladoticích, mokří od vln, ale přeživší! Za nějaký rok potom - dubnové tání. Tepláky, svetr, žádné vesty...Vodáci na břehu na nás zvláštně koukali, oblékali se do neoprénů a předpisové výzbroje. My jsme přijeli, hodili loď na vodu a v těch teplácích vypluli. Když nás dojeli, zatímco jsme se zahřívali cigárem, zavolali: "My to taky umíme!" U první skály pod Pařížovem zvané místňáky "Panna" jsme se se ségrou v zatáčce cvakli. Plavali jsme v ledové vodě, sevření ledovými kleštěmi:"Ty, ty, ty krrávooo, cccoss to udělalla!" "Tyyy vvvollee, jjjakk ttto řříddííš!" Ten ledový dialog si od té doby vybavuji vždy, když v naprosté pohodě pluji kolem. Tenkrát jsme vylezli na břeh, vylili loď a zmrzlí dojeli do Mladotic. Nic jiného prostě nezbylo. Požehnané mládí nevybouřené!!!
|