A konečně příznivá zpráva na listu pádla o Bóďovi. Opět důvod spustit dymbe a příboj kobylího mléka. Usměvavá Sudirten se chopila pádla a s přísedícími počala porada na téma textu na jeho listu. Na papír jsem nakreslil přibližnou mapku našeho okolí, z níž vyplývalo toto: kaňonem k civilizaci je to cca 80 - 120 kilometrů neprozkoumaným terénem. K nejbližším jurtám 20 kilometrů východním a tutéž vzdálenost severozápadním směrem, nejbližší městečko 60 kilometrů vzdušnou čarou po zemi a zmiňovaných 120 kilometrů po vodě Bulgan.

Nazítří se tedy vydáme pátrat po Bóďovi k severozápadním jurtám, a když neuspějeme, zbývá už jen Bulgan na západě buď po vodě, nebo po souši. Po vodě bez celty, spacáku, nože, dostatečného ošacení a s pochybným Bóďovým pádlem se rovnalo značnému riziku. Bóďa sic pádlo spíš držel v ruce než by jím čeřil vodu, ale jeho občasný záběr, když už jsem hodně zvýšil hlas, byl užitečný. Nezbývá tedy nic jiného, než cesta po souši. To sice vím, ale s ješitností doprovázenou s pocitem prohry "ne, to ne" balím člun a všechny zbylé věci s odhodláním dojet po řece oněch 120 kilometrů do Bulganu, který je poslední spojnicí mezi mnou a parťákem. Bulgan totiž skýtá telefonní spojení s Ulan - Batorem, a tak zavolat Zorygbatovi a čekat, zda-li to samé napadne Bóďu. Mí přátelé mne chvíli udiveně sledují a po chvíli počínají k mému batohu snášet užitečné věci: kalhoty, bundu, sirky, nůž, sušený sýr, sušené maso, chleba, nudle, čaj, sůl. Nechápajíce, co se děje, sedím na zemi a sleduji zvětšující se hromádku. Sudirten a Talle se posadili vedle mne, ukázali na hromadu a za pohledů ostatních přísedících oznamují "tibě eto vsjo nužno". Zmocnil se mne takovej krásnej pocit štěstí jistoty a bezpečí, vzal ty dva kolem krku, pak zvednul pravici nad hlavu vyheknul: "Ččč" a prstem ukazujícím před sebe na staříka počal dymbe. Pastevci se usmáli a dlouho se nedrželi zpět. Byl to krásný večer, rázem jsme k sobě měli všichni nějak blíž.

Mí dva Mongolští sourozenci, každý sedící po mé jedné straně, už mne tento večer nepustili, a já byl rád, že tomu tak je. Překonával jsem se ve zpěvu a to už je co říci. Talle se pokoušel při českých písních bručet a občas ukomolil i nějaké to slovíčko podobné českému. Na oplátku, když pěl Talle, obohacoval jsem i já mongolský jazyk zpěvem o nová slova. Našli se i tací odpadlíci, kteří během noci na chvíli spustili svá víčka přes oči. Ale od kumis nás většinu odtrhla povinnost se věnovat jeho původnímu obalu. Rozcházíme se tedy do studeného rána zastřeného mlhou.

Talle a Sudirten vytáhli kaprovou pilu a kynou na mne, ať je následuji. Řezání dřeva je jediná disciplína z pasteveckého víceboje, který na mne ti dva zkoušeli, ve které jsem se cítil pevně v kramflecích a alespoň tak dobře jako Sudirten ji absolvoval. Tato přibližně 160 centimetrů vysoká, tak půl sta kilogramů vážící dlouhovláska zaťala zuby a indiánskou houževnatostí odhodlána mne unavit, udávala pile úctyhodné tempo. Talle se chvíli nabízel, že přiloží ruku k dílu, ale pak náš souboj pochopil, posadil se na špalek a pozoroval naše běsnění. Shora nás smáčel déšť a zevnitř pot. Jen Talle stále seděl a s úsměvem sledoval dvě paličaté hlavy, které se čas od času zatřepaly, aby ze sebe odstředily šimravě stékající kapky vody. Ta bláznivá ženská, ten na jedné straně asi 30 centimetrů a na druhé asi 15 centimetrů silný a přibližně 10 metrů dlouhý kmen, celej pořezala. S Tallem jsme pak naštípali špalky nadrobno a šli se odměnit snídaní.

Táhnoucí se mraky po obloze a neustávající déšť nepřál tomu, abych se dnes vydal na svou pouť. V táboře to očividně nikomu nevadilo. Naopak, mí dva sourozenci to uvítali. Odpoledne ještě Talle zajel k řece a já jsem zašel do hor západně. Má cesta byla bezúspěšná, ale Talle přivezl víčko od kotlíku, na kterém byla další zpráva od Bóďi a to jak v ruštině, tak v mongolštině. Víčko leželo kousek od pádla a dle datumu tam bylo ponecháno zároveň s ním. Utvrzovalo v tom, že je Bóďa na cestě do Bulganu. K večeru k nám do stanu přišel Chadbátrův švagr Samba s bratrem Batirtenem a podpořili Sudirtenino a Talleho naléhání, abych vyrazil doprovázen hosty do Bulganu po souši. Jejich argumenty a obava byly natolik přesvědčivé, že nezbývalo nic jiného, než podlehnout. Talle a Sudirten byli pastevci, to do morku kostí vyplynulo z debaty, kterou rozpoutali Batirten se Sambou. Jejich slova zvědavě směřovala k tomu, jaký je život v Čechách. Kdy? Kde? Co? Za kolik? Když jsem jim řekl, že můj měsíční plat je přibližně 140 dolarů, shlíželi na mne, jak na nějakého movitého člověka. Když jsem jim pak vysvětlil, že litr toho jejich kobylího mléka, které u nás neznáme, by stál alespoň půl dolaru a kilo masa u nás stojí 2 - 3 dolary a za bydlení, že se zaplatí tak 40 - 60 dolarů (měnu uvádím v dolarech, jelikož to pro Mongoly bylo srovnatelné platidlo). Pak jsem jim ještě vysvětlil, že u nás je sice všeho dostatek, ale stádo dobytka do hor by si jen tak vyhnat nemohli, protože u nás všechna půda někomu patří, už jsem jim jako boháč nepřipadal. Inu, minulá probdělá noc nám protahuje ústa a oči se klíží, tak dobrou noc.

Gogo