Ráno jsme se vrhli přímo střemhlav do příprav na další pouť. Samba kdesi v kůlně mezi svými poklady vyštrachal kus hliníkové přídavné nádrže patrně vojenského původu a počal ji sekáčem a paličkou opracovávat do podobnosti listu pádla. Bóďa někde splašil násadu od čehosi, a co by asi největší výrobce této země už druhého pádla, k němu připevnil rukojeť. To celý pak společnými silami sdrátovali dohromady. Po té jsme zasedli na hromadu dřeva na dvoře a probírali, co dále. Tak co. Za prvé směnit dolary, pak zakoupit zásoby a dary pro Chadbatrovy lidi, zajít na Policii, zavolat do Ulan - Bataru a sehnat benzín. Vypadá to jako maličkost, ale byla to práce na celý den. Naše první kroky tedy vedly na hlavní střed tohoto města a to přímo na poštu. Ředitel tohoto ústavu nás ochotně přijal. Byl již informován o naší přítomnosti, takže nás střelhbitě spojil přímo ze své kanceláře s Ulan - batorem. Parťák vzkázal svému bratrovi, co všechno je zapotřebí, rozloučili jsme se a vydali se za Sambou, který si byl mezitím cosi zařídit na Policii.

Tam nás za chvíli přijal náčelník a po chvíli vysvětlování situace nám vystavil listinu, na které bylo psáno toto: "Tito dva lidé přišli o vše, a je třeba jim pomoci." Poděkovali jsme a přiložili list k papíru, který nám obstaral Zorygbat již v Ulan - Batoru a který jmenoval Bóďu mým průvodcem po Mongolsku. Nebudete tomu věřit, ale největším problémem v Bulganu bylo směnit dolary za tugry. Podařilo se nám to až po dvou hodinách a to u soukromé osoby v bance. Tady má tugr větší hodnotu než dolar nebo spíš tady dolary nikdo nepotřebuje. Svolil jsem tedy za 8 dolarů 2 880 tugrů. Naše hotovost ve zdejší měně tedy vzrostla na 6 600 tugrů.

Bóďa začal utrácet úhledné balíčky bankovek desítkové hodnoty a neopomněl zakoupit dvě láhve místní vodky, jednu za odvoz do Bulganu, a ta druhá se prý bude hodit. Samba sehnal odvoz zpět k bílému jezeru. Bratr Sudirten se tam chystal ještě dnes večer se svými známými a příbuznými. Sešli jsme se tedy u Samby doma, kde Bóďa s radostí pomohl snížit hladinu obsahu v láhvi a k níž i přísedící hosté dodali dvě další. Rozloučili jsme se i tady s našimi hostiteli, přidali pytel sladkostí pro děti a na dvou motocyklech odjíždíme do jižního předměstí Bulganu. Tam již u jednoho z domků postávali naši příští spolucestující. Zanedlouho přiběhl řidič přistaveného nákladního vozu a společnými silami jsme se pokoušeli asi půl hodiny náklaďák klikou nastartovat.

Když vozidlo konečně naskočilo, přesunuli jsme se s řidičem o pár domů dál do dvora, kde se povalovaly součásti čehosi, sloužícího jako bývalé nebo budoucí části náklaďáčku. Řidič spolu ještě s obyvatelem domu otevřeli kapotu, usadili se na blatníkách a odmontovali hlavu motoru. Potom poodešli do kůlny, tam chvíli šramotili a přinesli novou svrchní část motoru. Tu se všemi součástkami, které se povalovaly kolem, střelhbitě smontovali, jedno škubnutí klikou a jedeme na pomyslnou stanici. Tam stále ještě postával v poklidu onen hlouček lidí a o mnoho větší hromada věcí. To vše se rozvrstvilo na korbě tak, aby se co nejlépe využilo živočišné teplo pasažérů a izolační schopnosti zavazadel. Nakonec jsme přes to všechno přehodili velkou plachtu a můžeme kopnout do vrtule (teda opřít se do kliky). Vyjíždíme studenou nocí do blížícího se deště.

Gogo