Rozdělal jsem tedy na břehu řeky vatru a snášel na ní po náručích naplavené dříví. Snad ho Boďa uzří. Hledat ho v noci v těchto končinách je nemožné. Pozdě po půlnoci jsem ještě festovně přiložil a poodešel tmou kamsi složit svou tělesnou schránku. Ráno stávám, za rozbřesku jsem si označil místo, kde zakovávám věci klackem, na který jsem připevnil malý bílý plátěný pytlík. Za oparu stoupám strání pátrat po parťákovi. Žaludek mi napovídá hlad, který mi na síle zrovna nepřidává a začíná se ozývat svírání žaludku. Zobnul jsem si pár bobulí nezralého rybízu, který tu planě rostl a bojoval s jeho trpkou pachutí, která mě pak provázela. Dalším mým společníkem byla mnohonásobná ozvěna, která se vždy po mém vyvolávání parťáka ještě dlouho táhla. Nevěděl jsem tak, jestli se jedná o odraz mého hlasu, nebo odpověď druha.

Jako ne sice nejkratší, ale zato nejschůdnější se osvědčily stezky, které zde vyšlapala zvěř. Nepochopil jsem jenom, jak se v některých místech se svými kopýtky bez prstů k uchopení šplhají, ale asi je v tom výhoda čtyř nohou. Stezky jsem se naučil rozlišovat na hlavní a vedlejší. Hlavní slouží jako přístupové cesty k vodě nebo pastvině, kde se pak rozptýlí v mnoho menších. Další hlavní stezky byly nejschůdnější místo v traverzu v příkrém srázu vysoko nad řekou. Inu být pytlákem, asi bych byl v těchto končinách celkem úspěšným lovcem. Slunce už se vyšplhalo vysoko na oblohu a ranní chladný příliv spalujících paprsků se rázem proměnil v pěkně pernej den, až sliny na jazyku houstly a v krku dřely. Občasný pramínek vody stékající po skále až do úst splachující i kyselost rybízu byl blahodárným opojením. Přehoupl jsem se přes pět dolin a pět skalních poloostrovů a scházím k naší Arizoně, která tu osamoceně leží na písčité pláži. Na vestě byl od Boďi napsán azbukou vzkaz znějící "Šel jsem nahoru do hor, je tam dobře vidět, budu tě čekat. Boď." Vydrápal jsem se tedy do sedla, kudy včera šel můj parťák opět na hranu kaňonu. Panáčkující, jak tarpaga, s ušima nataženýma jak zajíc jsem volal Bóďu. Ani slechu ani vidu, jenom ozvěna. Přešel jsem rozlehlou loukou proti proudu nad řekou a sestoupil o mnoho set metru výše zpět k řece a po jejím zde přístupnějším břehu zpět ke člunu. Slunce za tu dobu urazilo po obloze hezký kus za polední. Vypustil jsem člun, zabalil ho do batohu, přibalil vestu a sedlem vystoupal opět nad kaňon k místu, kam směřovala Bóďova cesta.

Z hrany, kde se po levici rozprostírala zmiňovaná louka, jsem se pak dal směrem k mému nocovišti, tentokrát ale přes skalní masív převyšující hranu kaňonu. Sem už nevedly ani stezky zvěře, žaludkem mi k tomu pobrukovala svíravá písnička o tom, že už 4 dny jsem neměl nic krom vody, trochu kávy, 100 gramů nudlí, pár lžic polévky a kyselého rybízu. Nohy už ani neregistrovaly křoviny, které je krášlily novými a novými šrámy a ruce omakávaly skály tápající po chytech stereotypně samy, noha ruka ruka noha, k tomu 20 kilo na zádech. Ozvěna a zase jenom ta ozvěna. Bóďa nikde. Sestoupil jsem ze skalního masívu zpět k zvířecí stezce, která vedla k místu ranního odchodu. Den už se totiž krátil, obloha se z modrého jasu počala černat, 40 stupňové vedro odvál vítr a chlad věští bouři, která mě vzápětí zastihla na úpatí pátého skalního masívu. Vichr se do mě a batohu opíral, že chůze bez opory rukou by znamenala smetení ze svahu dolů. Déšť stezku rázem proměnil v nepříjemně se smekající skluzavku. Přešel jsem poslední z hřebenů a sestupoval sutí traversem k louce, jelikož cesta přes hřeben se stala neschůdnou.

A tu uvolněný kámen, zavrávorání ve větru, vyrovnávání rovnováhy a pozvolné sestupování se proměnilo ve sbíhání a sjíždění do rozvodněné řeky asi 10 výškových metrů pode mnou. Takřka nad vodou jsem se zachytil větve, setrvačností jsem se otočil kolem a seknul sebou ke kořenům, které vystupovaly z řeky. Zachytil jsem se jich a zuby nehty se pomocí nich drápal, strháván batohem a proudem na břeh. Sotva jsem dorazil na louku, bouře ustala. Ale ne pro mne. Klacík s plátěným pytlíkem zapíchnutý v zemi, aby udával, kde jsou mé věci, odnesl vichr neznámo kam. Brouzdám se proto v mokré trávě než den vystřídala noc. Zběsile hledám všechny věci. Chladná horská noc na krku a mně nezbylo nic jiného než promočené tričko, kraťasy, pohory, ponožky, gumový člun, nafukovací vesta sovětské výroby, kompas a peněženka s doklady. Vybalil jsem z batohu člun, tričkem ho vysušil do sucha oblékl si na Adamovo roucho alespoň vestu. Neúplně jsem nafoukl dno člunu, aby se dal v půli přehnout co by spací vak a stan proti dešti, který se mezitím opět rozpoutal.

Gogo