Čím déle jedeme, tím se obtížnost toku stupňuje. Vlny začínají dosahovat výšky až 1.5 m a Arizona se jako plazma prohýbá ve vlnách. Bóďu vidím chvílemi, jak přede mnou šplhá po vlně do kopce, chvílemi se zapichuje do vln. Patrně se mu to líbí, ale zřejmě poněkud zapomíná, že ve své paži třímá pádlo. Přeřvávám hukot vody, aby pádlo občas smočil a opřel se o něj směrem, o který jej žádám. Připlouváme k prvnímu většímu prahu. Voda zde tvoří vlny až do výše 2 m a nepříjemný válec pro naši Arizonku nesjízdný. Raftový člun by se s ním asi popral a zvládnul, ale my ne. Proto budeme muset tento asi 300m dlouhý úsek přejít po souši. Kotvíme tedy u pravého břehu a šplháme vzhůru, abychom si náš kaňonek prohlédli z nadhledu. Překonáváme asi 300 m převýšení, pod námi hučí řeka, občas vykoukne nějaký zvědavý tarpago či poodběhne vyrušený jelen. Široko daleko není lidská duše. Bóďa se obává vlků, kteří se zde občas vyskytnou. Nad kaňonem se rozprostírá po obou březích louka a řeka do ní zařezává hlubokou klikatící se rýhu. Jdeme asi 1 kilometr od hrany srázu a před námi se rozprostírají zas hory. Kocháme se a studujeme řeku. Po krkolomném sestupu, kdy skaliska střídají suťová pole, přenášíme loď, a po důkladném uložení a přivázání bagáže opět vjíždíme do peřejí. Proud dosahuje značné rychlosti, vlny výšky 1.5 metrů a vysoký vodní stav přikryl všechny kameny. (Klasifikace WW 3 - 4). Tok zde má tedy slušnou rychlost, takže nevím, co dříve - jestli ukecávat Bóďu, že pádlo, které drží v ruce, by bylo taky záhodno čas od času smočit ve vodě, číst vodu, kormidlovat, nebo sledovat půvaby kaňonu.

A opět problém. "Bóďo, jdeme pěšky". "Hmm, problém", stavíme. Na pravém břehu hustě porostlém vodomilnými dřevinami po prohlídce problémového pro nás nesjízdného místa se nám podařilo vyplašit stádečko jelenů a laní, kteří nejdříve zběsile prchali po stráni, pak se zastavili a zvědavě sledovali, copak asi tady ti vetřelci chtějí (klasifikace tohoto místa WW 5 - 6). Za asistence zvěře tedy vše hezky do teplých a tento asi 300 metrů dlouhý úsek pěšmo. Dále se řeka dalo by se říci zklidnila (WW 3), tudíž se pohupujeme a svižně už hodně na západě vstříc nocovišti. Stavíme před levotočivou zatáčkou, kde zužující se břeh naznačuje něco o možných problémech. Na pravém břehu se tu rozprostírá louka a u ní les skýtající konečně dostatek dřeva. Vaříme tedy večeři a pro mne konečně po dvou dnech kumisové žaludeční bouři něco k snědku, respektive pár lžic polévky. Boďův zaručeně nepromokavý obal na šaty a spacák zklamal, a tak ukojeni při hodnocení dnešní plavby, netušíc, co nás čeká zítra, sušíme prádlo.

Až doposavad jsem tyto zápisky psal nejvíce s jednodenním zpožděním. Další část této knihy je psána s odstupem času a to poví příběh začínající druhého dne. Ranní paprsky a modrá obloha svědčily o tom, že bude perný den. Jako rozcvičku jsme si dali úprkem prk suťovým polem, opětovně se kochat krásami našeho údolíčka a záludností říčky. Po vydatné snídani, jak pravil Bóďa (200 gramů čínských nudlí s pikantním kořením pro dva lidi) se věnuji již zaběhlým rituálům, doprovázejícím naši plavbu - přesvědčování Boďi, že to s námi sice chvílemi vypadá, že jsme na houpačce, ale ta houpačka si vyžaduje, aby to, co drží v ruce použil k tomu, abychom se i nadále houpali na WW 3 - 4.

Kolem poledne přijíždíme k ostře pravotočivé zatáčce, kde se vyskytuje cosi, co jsme na tomto toku ještě neviděli. Skalní práh obtížnosti WW 5 - 6. V jednom místě se tu nalézá přírodní schod do lomené podkovy, a pod ním vlny dobré 3 metry vysoké a po obou březích strmé skalní srázy táhnoucí se pro nás neznámo kam. Kousek koníčkujeme loď až těsně k zmiňovanému prahu, ale dál už to terén neumožňuje. Po dlouhodobé poradě Bóďa pečlivě kurtuje plavidlo a domlouváme se, že přejdeme na místo, kde bude plavba opět možná. On bere vak s našimi zásobami a stoupá přímo sedlem a já traverzuji stěnou poohlédnout se ještě, jestli cesta nevede tudy s tím, že se sejdeme nahoře.

Nadrobil jsem si pěknou polízanici - místo WW 5 - 6 po vodě se mi s 20 kilogramy na zádech podařilo nalézt do 4 - 5 terénu obtížnosti lezecké. V zátočině, do které jsem se dostal, však peřeje pokračovaly a řeka psala, že tudy cesta nevede. Následoval tedy opět polohorolezecký výstup vzhůru za Boďou, který tu někde měl čekat. Po dobré hodině průběžného vyvolávání a očekávání odpovědi jsem se tedy vydal po hraně kaňonu po proudu. Cesta vedla sutí, křovinami a občas stezkami zvěře, což bylo příjemné odlehčení terénu. Břeh kaňonu tvořily jednotlivé masivy, zasahující kolmo na říčku a tak utvářely jednotlivé poloostrovy a tak hezky nahoru, dolu, nahoru, dolu, celkem se to opakovalo pětkrát. Za soumraku se nalézám asi 3 kilometry po vodě a nedovoluji si odhadnout, kolik kilometrů po souši na louce porostlé keři a vrbičkami. Tok řeky se tu uklidnil do trojkového, pro nás pohodového normálu, jen jedno mi tu chybělo. Bóďa!

Gogo