Jak už jsem se zmiňoval, koně byly 3, ale jezdci jen dva - Talle a Tamba. Ten třetí se za jezdce zrovna nepovažoval. Ještě jedna připomínka - mongolské sedlo je dřevěné. Tvoří ho dvě prkénka podložená ozdobnou gumotextilií, a to vše leží na hřbetě koně. Sedlo je na rozdíl od známých sedel posunuté více na přední nohy oře, tudíž jezdcova váha nenamáhá tolik páteř koně. Napříč zmiňovaných prkének nahoře spojených do oblé špice je límec do písmene V. Jezdci na koních stojí, tudíž jim sedlo přesně zapadá do rozkroku a nohama ve střmenech tak tlumí houpavé nárazy běžícího koně. Střmeny mají být dlouhé na délku předloktí jezdce, a to od místa uchycení u sedla.

Když mě Tamba a Talle usadili v sedle, z tohoto postoje jsem nesplňoval vůbec nic. Mé dlouhé nohy byly po pracném nacpání do střmenů "jo pohory jsou pohory" značně skrčené a límec na přední straně mne dřel do stehen. Vrchol sedla mi rozpolcoval půlky zadku. V tomto zajímavém posedu jsem byl Tallem za uzdu odváděn na naší pátrací výpravu. Po pár stech metrech jízdy mi hodil uzdu do sedla a gestikulací mi počal vysvětlovat, co je záhadno dělat, aby koník jel, kam se žádá.

Projeli jsme údolíčkem, přebrodili říčku a vyšplhali prudkým srázem na protější břeh. Tudy vedla cesta k Orchonu, po které jsem před dvěma dny přišel. Na ní jsem se pokusil o svižnější cval, abych se vyrovnal jízdě spolujezdců. Brzy mi ale sedací souprava oznamovala, že to asi nebude to pravé ořechové a zvolnil jsem. To se ale nezamlouvalo Tallemu - zvolnil vždy také a mého hnědouška vždy popohnal bičíkem. Po hodince jízdy se před námi otevřela průrva v hraně kaňonu a přijíždíme k Orchonu. Rozestoupili jsme se na koních těsně vedle sebe a pruh po pruhu kobercově pročesávali celou plochu louky a vrbiček, kde by padalo v úvahu, že by mohli být naše věci, zpráva, nebo stopa po Bóďovi. Nic. Nikde nic. Sedl jsem se tedy na břeh řeky, kde před několika dny hořel můj oheň a zvažoval, co dál.

Zatímco koník sledoval tupý výraz trosečníka na břehu, Talle a Tamba kamsi poodjeli. Co teď? Bóďa v čudu, snad je alespoň celej. Můj péřák, pádlo, celta, zápisky, filmy, šaty co skrejvaj všechny pachy dálek, všechno, kamarád a majetek, co se nedá penězi zaplatit. Snad pytlák zahlédl oheň zvěstující mou přítomnost parťákovi. Tu můj upřený výraz do vln přerušila ruka na rameni: To Talle gestikuluje - pojeď tam, tam něco je. Koňmo se tedy prodíráme vrbičkami, až přijíždíme ke kládě, na jejíž dutině je kolmo listem vzhůru zastrčené Bóďovo pádlo znamení, že ten človíček žije a co víc, písemná zpráva vyrytá na listu: "šel jsem do hor" a šipka směřující na sever od řeky.

Ti pastevci ze sousedních jurt mi dali milnou informaci. Asi se spletli nebo viděli někoho jiného, jelikož datum vyryté na pádle svědčilo o tom, že se Bóďa pohyboval celé dny zde v kaňonu a naše setkání se minulo o pouhé hodiny. Soumrak nás však po stopách ve směru, které udává pádlo, již nepouští a tak poněkud veseleji s pádlem nad hlavou coby žezlem ujíždíme zpět do tábora. Hučením melodie Taleho a Tambova zpěvu vytváříme skvělou kapelu a když pak v sedle zpívám českou písničku, doprovázen brumendem těch dvou, chápu, proč mongolské písně jsou takové undajundajundaj dóóó. Když si totiž na cválajícím koni zazpíváte českou písničku, natřásající kůň ji dodá ihned Mongolskou melodii. Můžete to klidně zkusit, stačí zpívat a poskakovat u toho na místě.

Zatímco jste si s námi zazpívali, kopýtka našich koní nás s ohnivým západem slunce na levoboku unáší domů. Talle s Tambou si lišácky škádlivými šarvátkami vyřizují, kdo je v sedle lepší, krouží kolem mne a přetahují se o pádlo. Opět říčka a strání nahoru. Už svou sedací soupravu ani necítím. Když jsem u úvazu na naší čtyřnožce spadl ze sedla a v podřepu odkráčel do jurty, bylo se zase čemu smát. Mé pohybu neschopné tělo si hledalo tu správnou polohu, aby se konečně poskládalo za hlasitého hlaholu na zem ve stanu.

Gogo