Dupot kopyt, zafrkání, potom řehot. To napovídá - vstávat, je ráno, a taky že jo, balíme, nakládáme. Nejprve jsme naložili tři 100 litrové sudy kumis a potom fůru dříví za jurtou. Když byly těžké věci naloženy, odvedl jsem si Bóďu stranou. "Hele musíme ještě něco těm lidem dát, myslíš, že není plocho jim dávat peníze, já už nic jiného k rozdávání nemám". "Da charašo dej jim děngy, staříkovi a Chadbatrovi, ja vsjo zdělam". Oddělil jsem tedy z balíčku nejdřív 1 000 tugrů, pak přidal ještě 200. Tucet je takové hezčí číslo a zašel za staříkem a ne zrovna nadšeně mu z díky ukazující kolem na jeho vnuky dal polovinu z oddělených peněz. Pak mne totéž čekalo u vzdorujícího Chadbatra s druhou půlí. A teď, teď ještě to nejhorší. Vyndal jsem ještě 800 tugrů, rozdělil je na další dva díly. A teď mně čekáte ještě vy dva. Lidi, nedovedete si představit, jak jsou peníze nedokonalý prostředek, jak jsou bezmocné a chudé, když jimi chce člověk vyjádřit: "Děkuji, bylo mi tu moc fajn, mám vás všechny rád a nikdy na vás nezapomenu".

Vzal jsem tedy dvě hromádky peněz, každou zastrčil do jedné kapsy. Z davu jsem si vyposunkoval moje sourozence Talleho a Sudirten, odvedl je k potoku. Blekotajíc jsem se pokoušel Sudirten vysvětlit, že ať to co jim dávám, neberou jako že tady platím. Že bych jim chtěl nějakým způsobem dát něco na památku, ale už nic nemám, a tak ať si tedy koupí něco, co jim bude připomínat to, že někde v Čechách žije člověk, který rád, že jsou. Tak, a je to. Teď už jenom naložit živou ovci, oňucháním zoloch se všemi, Chadbátrova žena mi na cestu zabalila plátěný pytel sušeného masa, sýra, nudlí a čaje. Klika nahodila motor a už se mi mávající lidičky zmenšují a zmenšují, až je hrana náhorní plošiny přikryje nadobro. Projíždíme opět potokem a hledáme každý tu nejpohodlnější polohu. Usadil jsem se tedy a upřeně hleděl k náhorní plošině, zda-li nespatřím alespoň kousek čehosi. A ani jsem nezaregistroval Bóďu, který si přisedl, šťouchl do mě a zamumlal: "Na ty nikdy nezapomeň". Odpověděl jsem mu jen pohledem. Pochopil a spustil to naše cestovní sasifů a undajundajundajdóó.

Bylo by to asi proti pravidlům této země, kdyby naše jízda na korbě proběhla bez nějaké patálije. Netrvalo dlouho a naše nádrž s pohonnými hmotami vyschla a 5 litrů benzínu v kanystru neodpovídalo tomu, že by vystačilo až do Bulganu. Řidič se spolujezdcem se chvíli o něčem radili, pak vyndali malou asi 2 litrovou butilku, přidrátovali ji k boční sajtně, naplnili ji benzínem a hadičkou ho pak vedli k motoru. Nahodili jsme auto směr nejbližší jurta. Menší zmatek nám přineslo opět místo našeho minulého vyprošťování. Kámen uprostřed cesty znovu auto na chvíli odlepil od silnice. Asi po 10 kilometrech jízdy a jednom dolévání benzínu do butilky jsme přijeli ke dvěma jurtám. Ihned po příjezdu k nim mi Bóďa vesele oznamuje, že tu jedl a spal, když jsme se odloučili. Obyvatelé si nás prohlédli, uvedli v jurtu, pohostili, jak je zvykem a projevili spokojenost nad Bóďovým úspěšným pátráním. Nebudu se zmiňovat, jak asi brepta reagoval. Zatímco se parťák vykecával, do našeho autíčka přibylo 8 litrů benzínu a to by v tomto terénu mohlo postačit až k hlavnímu tahu, kde čas od času jede nějaké to auto. Poděkovali jsme a pokračujeme v cestě. Po levé straně se cosi lesklo. Bylo to jezero. Bóďa si všiml mého zájmu a komentoval to "Bělie ozero zděs eto zavut město Běleo ozera". Ukázal jsem na špičatý kopec na obzoru "eto skali, za nimi živut Chadbatr, ljudi od Bělogo ozera". A zas stojíme. Důvod: močál. Závozník si prohodil místo s řidičem a ladně s občas smýkajícím zadkem náklaďáku ho úspěšně projíždí - na rozdíl od jeho kolegy totiž občas i povolí nohu z plynu. Závozník, nyní náš nový řidič jel mnohem úsporněji, a tak nám benzín došel až necelé dva kilometry od hlavního tahu v úpatí dlouhého kopce. Motor ztichl, žena nového řidiče rozprostřela deku na louce, položila na ní dítě, kolem poletovali cvrčci a pohoda, není benzín.

Na korbě se rozvinula debata, co tedy dál. Pozornost se neustále ubírala ke třem 100 litrovým sudům kumis a asi 15 litrové bandasce. Chvíli jsem nechápal, proč odšpuntovali jeden sud kobylího mléka a rozpočítávají, kolik kdo z nás musí vypít. Upil jsem tedy asi 1 litr, a pak mně svitlo. Otevřel jsem 15 litrovou bandasku a počal z ní upíjet. Ostatní na mne nechápajícně hleděli, a pak si každý s bandasky taky symbolicky srknul. V bandasce totiž bylo kravské mléko a smyslem našeho konání bylo upít z kobylího mléka oněch 15 litrů, aby se mohlo kravské mléko, které tu nikdo mimo mne nepije dolít do kobylího mléka. Toto vše pak důkladně mým pádlem promíchat, odlít zpět do bandasky a vypravit se pajcovaný kumis směňovat za benzín. Takže teď sedíme u silnice a číháme na nějaké to auto.

Gogo