Město Bulgan. Toto "město", do kterého jsme právě vjeli jak jinak než brodem, protože voda strhla most. Rozkládalo se do dvou významnějších ulic, jednoho většího náměstí, pošty, banky, hotelu, policejní stanice, velkého sila na obilí a na předměstí vysokou tyčí u budovy označující, že se jedná o letiště. Projíždíme uličkami prkenných a jen zřídkakdy zděných domečků. U jednoho takového jsme zastavili. Žili zde příbuzní mých přátel. V potoku před domkem jsme provedli menší exhibici, která měla ze smysl spláchnout z nás souvislou vrstvu žlutého prachu. Poté Samba odstrojil motorku, ověnčený jako vánoční stromeček různými pochutinami jako kumis, sýr a dva slušně vypasené tarpagy, kteří ošáleni lovci dostali každý po jedné kuli. Jak takové šálení vypadá? Lovec oblečen do nepříliš pestrého oděvu s nasazenýma ušima na hlavě v ruce třímá ohon podobný prachovce na oprašování prachu. Zvědavý tarpaga nechápe a sleduje počínání tohoto podivného tvora. Ten se s "prachovkou" mávající u hlavy a puškou opatřenou občas i dřevěnými nožičkami jako kulomet přiblíží na vzdálenost pár desítek metrů. Jeho puška dobře mířenou rannou sprovodí zvířátko ze světa.

Po očistě mne oblékli do černých tesilových kalhot a v půli lýtek mně jednou ohrnuli nohavice, aby zamaskovali délkový rozdíl. Na vrchní část těla mi navlíkli růžové tričko s jakýmsi pestrým obrázkem na hrudi, patrně nějaká dodávka z Číny, protože toto triko měl na sobě každý druhý. Lišily se jenom barevným provedením. No, ještě zajet hřebenem do vlasů a můžeme vyrazit do centra. Jen jsme ušli pár kroků, zastavil Sambovi náklaďák. Chvíli něco povídali, a pak Samba naznačil, že mám vylézt nahoru. A tak si to upalujeme k poště. Byla to velká liduprázdná třípatrová budova. U okénka přepážky za spoustou drátů nás s úsměvem přivítala telefonistka. Samba jí vysvětlil, že jsem z Čech, a že se mi ztratil mongolský přítel Bóďa. Strčil jí lístek s telefonním číslem na Manbajera (bratra vodáka telefonistky z ambasády) do Ulan - Batoru. Slečna za přepážkou si nás ještě jednou prohlédla. Divila se asi tomu, že se v Čechách nosí stejná trička jako v Bulganu, a pak se ponořila do spleti drátů, banánků a hejblátek. Asi po půl hodině je různě přepojovala, dvakrát nám přepojila někoho úplně jiného, ale na potřetí s neustávajícím úsměvem (já už bych ty dráty asi uřezal a celou ústřednu tak tisíckrát proklel) nám spojila Manbajerova bratra, který nám oznámil, že jeho bratr odjel na vršek Orchonu za Američanama. Důvodem je utonutí jednoho z doprovázejících Mongolských vodáků a ať zavoláme zítra, že na drátě bude Amrlam.

Inu co, zítra je taky den, a doma nás již čekají dva tarpagové, jenom je stáhnout, vykuchat a pak už jen ohněm uvést do stavu poživatelného. Zatímco se připravovala večeře, Samba mne vodil po svých známých, aby všude viděli Čecha - živočicha, který se v těchto krajích vyskytne jen hodně zřídka kdy. Chodili jsme od domku k domku, od známých k známým a co mne udivilo - v těch prkenných jen zřídka kdy zděných domech měli telefony. Sice jen místní. Dovolat se někam mimo Bulgan přes ústřednu znamenalo několika hodinové vyčkávání u aparátu. Proč se o telefonu zmiňuji. Nebudete mi to věřit, ale v jednom domku jedněch známých najednou zadrnčel telefon. Když ho paní domu zvedla, komolenou ruštinou mi sdělila, že na místní poště mají kamaráda nějakého Čecha Antonína, který čeká na nějakého Bóďu. Chvíli jsem nechápavě koukal a přemýšlel, dělá-li si ta paní srandu, nebo to myslí vážně. "Ale odkud by ho znala? Ale jak by mne tady zase našli?" Nuž co, vyběhli jsme tedy se Sambou a Sudbatrem, který mezitím docupital koňmo do města, zpět na poštu. Člověk vyčkávající před budovou mne poslal do druhého patra a dál ke dveřím. Tam měl čekat parťák a mne již navedli lidé, kterých se tu na tuto pozdní hodinu sešlo nějak moc. Vstoupil jsem do dveří, v nichž mi jakási paní s blokem v ruce zastoupila cestu a posunkem naznačila, že mám vstoupit. Vstoupil jsem tedy do místnosti a dva kroky za prahem jsem se zastavil jako by mne přibili. Stál tam uprostřed telefonních skříní mezi tou spletí drátů. Stál tam špinavej, hubenej, spálená kůže od slunka se mu z obličeje odlupovala a očima orosenýma na mne zíral.

Gogo