Prvních 50 kilometrů jsme jen párkrát stavěli a zhlíželi do tmy, kde odbočit z hlavní silnice, abychom pak mohli vyhledávanou odbočku doleva jak jinak, než minout. Napodruhé tedy do černého a sjíždíme masírováni silným větrem z deště z hlavního tahu. Po rozmáčené rádoby cestě upaloval náš náklaďáček jakoby opilý. Netrvalo tedy dlouho a kámen, na který najela náprava vozu nás zahodil z cesty do močálu. Je noc, a tak nezbývá, než vyčkat rozbřesku. Zalezli jsme si pod plachtu na korbě a pozvolna pod nasávající plachtou promokali. Příjemně prochvělá noc. S ranním kuropěním počalo i vyprošťování vozu z močálu. Cesta tu vedla po hraně úpatí kopce posetého občas vyčnívajícími balvany. Řidič ve tmě v poslední chvíli spatřil velkou terénní nerovnost, pokusil se jí strhnutím volantu od kopce objet, trefil se přímo na jeden z balvanů, a ten už vykonal své. Rozdělili jsme se na dvě části - jedna se vydala dolovat kameny a druhá shánět dřevo na podložení heveru.

O pár set metrů dál ležel osamocený trám, který patrně už podobnému účelu sloužil. Vyprostili jsme ho z tonoucího bahna a dovlekli k náklaďáku. Tam dva z nás podložili hever trámem a vyzvedli zabořenou zadní nápravu z bahna. Vznikl tak prostor, který jsme vyplnili nadolovanými kameny. Spustili jsme auto z heveru, mírně to pokleslo, znova hever a znova kamení, a znova hever a znova kamení a jedno kolo, a druhé kolo, a znova hever a znova kamení, až byla kola vozu opět na úrovni močálu. Zbývalo jen pod každým kolem vydláždit pruh až k zpět k cestě vzdálené šikmo od kabiny auta asi 15 metrů. Když bylo vydlážděno, škubli jsme klikou a řidič stylem cihla na plynu odlepil auťák od země. Kola se protočila a za vozem rozprášila bahenní mlhu. Auto poodjelo o několik metrů, pak na kluzkých kamenech ustřelila zadní hnací náprava a byli jsme opět tam, kde před tím. Vytýkavě zkřehlé pohledy a výtky řidiči, že trochu citu na plynu by neškodilo, brzy pominuly a předchozí cestářské práce jsme si zopakovali - tentokráte ale již úspěšně. Auťák je zas na cestě a ujíždí, občas zamlžen tříští z kaluží, k jurtám našich přátel. Stoupl jsem si za kabinu, pevně se držel sajtny a vychutnával jízdu terénem. Snad se nepřevrátíme....

Řidič to pálil dál svým "cihla plyn", fičel ledový vítr, kolem se míhaly hory. Zanedlouho se objevila náhorní vyvýšenina ukrývající náš cíl. Už jen přebrodit potok a vyšplhat se nahoru k malým létajícím talířkům mongolských kluků a holek, blížících se k našemu ocelovému oři. Zastavili jsme před obydlím staříka a stařenky, kteří zvědavě postávali před vchodem. Na náš příjezd zareagovali i ostatní příbuzní ze sousedních jurt a tak v mžiku ve staříkově výminku nebylo k hnutí.

Anton! Anton! zvěstovalo, že mají radost z mého návratu. Představil jsem jim vypravěče Bóďu, který se rychle vžil do zmateného vítání hostů s domácími. Nechal jsem parťáka líčit své story a věnoval se mým mongolským sourozencům Tallemu a Suditen. Odebrali jsme se mezi dobytek. Sudirten šla dojit koně a Talle sedlat hřebce. Koníkovi se to zpočátku asi moc nezamlouvalo. Na sedlo, které mu Talle prvně připevnil na záda se tvářil dost zpupně, a když na ně Talle vyskočil, aby pustil uzdu, za kterou jsme ho pevně drželi, začalo menší rodeo. Kůň vyhazoval zadníma nohama a všemožně se snažil odstranit to břemeno v podobě jezdce ze svých zad. Talle seděl v sedle do půli těla obnažen, hra jeho svalů balancujících ladně na koni po chvilce vnutila, kdo koho vede. Rozjeli se tedy po louce, oř ještě občas demonstrativně nadhodil zadek, ale brzy jeho kopýtka zpívala písničku z jezdcova parketu. Talle přijel k nám a uvázal koně. Projevil jsem prosbu vyjet ještě jednou s Bóďou k řece. Sudirten se usmála, pokynula souhlasně hlavou a ukazujíc na svůj zadeček prohodila "Charašó". Dalo by se to tak říct, odvětil jsem.

Odběhl jsem tedy vyrušit parťáka z jeho povídání. Ten se po ukončení jedné ze svých story uráčil přijít k právě sedlaným koním. Na jeho žádost mu Talle osedlal oře dětským sedlem, to jest trochu vypolstrovanou dekou, a vyjeli jsme. Pohled opravdu jak na dva kovboje - já na svém koni s napůl mongolským a napůl klasickým sedlem a Bóďa rozpláclej na nižším o něco širším koníku osedlaným dekou. Podotýkám, že se má zadnice už asi nějak přizpůsobila sedlu, a tak jsem si opravdu i vychutnal jízdu. Zato Bóďa se mi svěřil, že není zvyklý na dřevěné sedlo. Možná to byla tak trošku škodolibost z mé strany nebo odveta za připomínky k mé odřené prdeli, ale pobídl jsem koně co to šlo, a vyrazil. Parťák vzadu poskakoval jako žok a mizel v dáli. Když mi zmizel z dohledu úplně, zastavil jsem a počkal, až mne dojede. Když se, rozpláclej jako žába dobatolil, seskočil ze sedla, sekl s sebou na zem a začal balit cigaretu. Víš, já jsem městskej člověk, nezvyklej na koni. Hmm, já taky nezvyklej, ale to se časem poddá. Hmm, jedem, ne? No jo, jedem, támhle u toho špičatého kopce už je Orchon.

Gogo