Nevím, co ten člověk všechno prožil, ale v těch pár vteřinách ustrnutí jsme si toho řekli o přátelství asi víc, než někteří "kamarádi" za celý život. "Anton ty žiješ?!". Utrhli jsme nohy od země a vyšli si vstříc. Jen jsem se přiblížil na jeho dosah, dostal jsem facku a vzápětí pusu do fousů.

"Anton ty žiješ!". "Jo žiju, ale kde se flákáš ty, vole. Já tě hledám po všech čertech, prdel mám rozedřenou od sedla, připadám si jak žena při menstruaci a ty se někde flákáš. A vůbec, jdeme."

Uvědomil jsem si ticho, které kolem nás nastalo a pohledy očí, které nás sledovaly. Rukou jsem popadl jeho vak, přehodil jsem si ho přes rameno a doprovázeni hloučkem lidí jsme vyšli před budovu. "No ono ťažolije, já jídlo nechal tam, prý na Orchoně, kde byl člun, a tam nahoře v horách postavil z větví malou jurtu a v ní nocoval. Zdělal balšij oheň a nocoval. Tvůj nůž já mně tak" a vyndaval z pochvy můj dvoják. "Já ten malej ztratil a pak zas našel tak v noci, ten nůž držel, kdyby vlci přišli. No, co ty za šaty máš? No já já nemám krom člunu, trička, tvé vesty a bot nic. Jóó peníze a doklady mi ještě zůstaly, jinak jsem o všechno přišel. V bouři mi vichr odnesl praporek s označeného místa, kde jsem složil všechny věci, a když jsem se vrátil večer z pátrání po tobě, strhla se bouře a já už nic nenašel". Tu k nám přistoupila paní s blokem a hodnou chvíli se Bóďi na cosi vyptávala. Pak si nás chvíli prohlížela a podala nám notes ať se jí do něho podepíšeme.

Mlčím a sleduji dění kolem. "Je to možný, vy bando Mongolská?" V tu chvíli hovor utichl. Kývl jsem na parťáka. Co je? Hmm Američani! Hmm plocho! To Samba pověděl o utonulém Mongolovi z expedice plující několik set kilometrů za námi. Mrkli jsme s Bóďou na sebe a doprovázeni pomalu se rozcházejícím hloučkem se ubíráme večerním Bulganem k Sambovým příbuzným. Tam už nás krom domácích očekávají přespolní, dobře připravené ostatky dvou tarpagů. K míse s masem a ostatním pochutinám přibyli i hosté, takže kuchyň, ve které jsme se sešli, nám počala být těsná. Těsná, ale příjemný kumis vystřídalo tentokát kafe, které kupodivu Bóďa nevyřadil ze zásob coby zbytečnost a nezanechal u Orchonu. Za div divoucí byla považována tubička sacharinu vyjmutá z torza lékárny. Tak málo a tolik sladkého, hmm.

V přítmí svíčky pijeme kávu, jelikož přítok elektrického proudu má právě odliv, nad jejímž knotem se válí pavučiny tabákového dýmu. Nikdo krom Bóďi ani nedutá (Bóďa totiž nikoho nepustí ke slovu). Zatímco parťák taje při vyprávění svého putování, vybaluji torza našich zásob a výstroje s výzbrojí. Tvoří ji oblečení na jednoho a půl člověka, 0.25 kg kafe, 1 tuba sacharinu, 6 pytlíků pudinku, koření, 20 sáčků čaje, 8 kostek masoxu, 0.2 kg soli, 0.5 kg soji, z lékárny zbyl jen Acylpiryn, trocha Endiaronu, trocha sterilních obvazů a náplasti, vitamíny C a B, a Septonex. Z výzbroje Bóďův a můj batoh, člun, vesta sovětské výroby, Bóďovo pádlo s přilbou, kompas, kus provazu a KPZ. Z financí 160 československých, snad ještě platných, 150 kupónů ukrajinských, 1 100 rublů ruských, z měny použitelné v těchto koncích 3 600 tugrů a 12 dolarů amerických. Hledím na tuto hromádku a zvažuji, co dál. Po chvilce přemítání pociťuji bodnutí pod žebra "no co, jedeme dál, zítra zdělám tobě pádlo, pokupíme kušaní benzín a jedeme tam nahoru k Orchonu za Chadbatrem, Tallem a Sudirten. Najdem tam zbytek věcí, kušaně a jedem po Orchoně. Taky zatelefonujeme do Ulan - batoru, ať Zorygbat odloží odjezd, no, ráno se do toho všeho dáme". Von ten blázen ještě nemá dost. To snad není pravda. Dostávám se z těch bludů, že až přijedu domů tak zahodím všechny vandrácko - vodácko - horolezecký krámy a hezky někde v teple českého paneláku strávím zbytek života.

Tak tedy jdeme do toho! Zbytek večera Bóďa slouží už jen coby překladatel, protože přišel ten největší a nejupovídanější Mongol, kterého jsem zatím viděl. Metrákovej chlap dobrejch 185 centimetrů vysokej, s tlapama místo rukou. Ten človíček se mě už ode dveří vyptával odkud kam, a jak je v Čechách, a co Slovensko. Nuž, nezbylo mi nic jiného, než líčit pro ně asi nepředstavitelný život doma. Před spaním, už si nevzpomínám, jestli to bylo v pozdních nočních nebo časných ranních hodinách, jsem opět bavil uléhající, když jsem si ošetřil zadnici šplouchnutím Septonexu. Potvrzuji určitou spojitost mezi zadní částí těla a obličejem, jelikož obojí jsem asi zaťal a svraštil. "No"! A mezi zuby jsem procedil "dezinfekce". "Ááá, desinfekce" odvětil Samba, a s úsměvem se ke mě blížil se zuhelnatělým polenem "tohle je desinfekce mongolská, charašó, sundej bruk (kalhoty). Vyšpulil jsem opět zadnici, povolil svraštělé půlky a doufal, že poleno ještě nedoutná. Felčar a asistenti mi za vtipných připomínek protáhli párkrát poleno mezi půlkami se slovy "jóó lóšaď" a šlo se na kutě.

Gogo