Často jezdím mezi Hronovem a Policí nad Metují a z auta sleduji malý potůček těsně přimknutý k silnici z jedné strany a strmému údolí na druhé straně. Dlouho jsem ani netušil, jak se jmenuje a jestli se vůbec dát splout. Šířka okolo 3-4 m, dva asi 1 m vysoké stupně, divný a opuštěný dům ve studené stráni a továrna na výrobu stavebnice Merkur. To vše charakterizuje tento tok na 2 km, které jsme se rozhodli splout.

Po ukončení plavby Maršovského údolí na Metuji ve Velkých Petrovicích se přesunujeme na začátek Police nad Metují, kde ještě před prvním kruhákem zastavujeme u malého mostu. Na něho navazuje ulice Na Splachově, což v nás začíná vyvolávat neblahé předtuchy. Že by to už někdo jel a názvem ulice chtěl upozornit na charakter toku? No, máme se na co těšit.

Nasedáme do rychle tekoucího toku, který je z jedné strany ohraničen betonovou zdí silnice. Po prvním kontaktu s vodou jen k ostatním prohodím: „Do čeho to zase jdeme.“

Vody není mnoho, jsme v podstatě na limitu a občas drhneme. Nejprve projedeme roštím, a pak přijde klidnější část. Jenže za chvíli se objeví tunel. Potok je přemostěn řadou vedle sebe umístěných panelů, které slouží jako most k domům na druhé straně toku a celé koryto je navíc sevřeno do vysokých betonových zdí. Opravdu to připomíná splachovadlo, ale zažil jsem i horší. Za větší vody to tady musí pěkně valit.

Přijíždíme k prvnímu šikmému stupni a bez obtíží ho skáčeme.

Pod ním se opět na chvíli potok svírá do úzkého průjezdu mezi kolmými zdmi. Následně už navigaci nahrazuje občasný strmý svah se skalami.

Přichází druhý šikmý stupeň, který opět sjíždíme. Nízká lávka se dá podplout a už je tu samostatně stojící dům s červeným pruhem zasazený do studené severní části strmého svahu. „Tady bych teda nechtěl bydlet,“ napadá mě při pohledu na opuštěný dům, ale není času se mu více věnovat. Potok zrychluje podél betonové opěrné zdi silnice a za zatáčkou na nás čeká úzký průjezd kolem zešikma padlého stromu.

Pak se údolí začíná rozestupovat a následuje kličkovaná v hlavním proudu. Míjíme továrnu na výrobu dětských stavebnic Merkur a to už víme, že brzo budeme končit.

Jenže neříkej hop, dokud nepodlezeš. Najednou proud zrychluje a v prudké zatáčce míří do skály. Jirka to neustojí, namáčkne ho to na skálu a už plave.

Na posledních několika stovek metrech už není nic zajímavého a my přistáváme u budky s vodočetnou latí na začátku Petrovic, kde je i pěkné parkoviště. Vystoupit se dá po úzkých schodech, níže jsme nenašli jiné rozumné místo na ukončení. Pak už následuje soutok s Metují.

Celý tok se dá dobře prohlédnout ze silnici, která v podstatě utváří jeho pravý břeh. Spluli jsme 2 km z Police do Petrovic za půl hodiny, kdy na trase nebyl žádný padlý strom bránící průjezdu. Jen jedna nízká lávka, která se dala za našeho stavu podjet a několik míst, kdy koryto bylo vedeno navigací po obou stranách. K tomu 2 sjízdné šikmé stupně, jinak nic extra zajímavého. Obtížnost byla okolo WW I a potok si neustále udržoval pěknou rychlost s častými peřejkami. Vodočetná stanice bohužel není nikde sledována na internetu, stav vody jsme měli 35 cm a to bylo minimum pro splutí. Příště by to chtělo alespoň 40 cm, ale nejsem si jist, že se na Ledhujku ještě někdy vrátím.

Petr