V jednu letní sobotu v 8 hod ráno sedím v plném vlaku a mířím z Gdaňsku do Tczewa. Město, o kterém slyšeli asi jen ti, kteří se zajímají o mořeplavbu. Sídlila zde jedna z nejstarších polských akademií pro budoucí námořní důstojníky. Dnes je tam velké Muzeum Visly, které je součástí Centrálního mořského muzea v Gdaňsku.

Návštěvu muzea ale dnes vynechám, protože mě už svrbí ruce a celé tělo se třese nedočkavostí. Čeká mě 35 km po Visle do ústí řeky do Baltského moře a pak ještě kousek po moři.

Původní plán vyplout do 10 hodin se nezdaří zejména vinou místních mužů, kteří sedí u řeky pod železničním mostem, pijí pivo a kochají se pohledem na plynoucí masu vody. Někteří kromě opice chytají i ryby. Tráví doma dovolenou, na kterou si odskočili z gastarbeiterování v Německu.

Když skončí jejich údiv nad tím, že chci doplout do moře, začnu se zase divit já jim, proč se tomu vlastně diví. Ukáže se, že před Vislou mají respekt, protože většina neumí plavat. Neumím si představit, že někdo, kdo bydlí 30 km od moře a řeka mu teče pod oknem, neumí plavat, ale prý mělo jejich školství málo peněz a na školní výuku plavání nezbylo. Konverzace je obohacující, ale trochu moc mě zdrží, takže když konečně vyrážím, jsem už lehce nervózní, abych stihl poslední autobus.

Jak jsem si nastudoval, Visla je dlouhá okolo 1000 km a v nejširším místě měří údajně 1,5 km. To bude ale nejspíš nějaká vlastenecká propaganda, protože koryto na nejspodnějším toku nemá více než nějakých 400 m. Hloubka v Tczewe je dneska 2,5 m. Údajně, když je hodně vody, tak až 12 metrů. Vzhledem k tomu, že na ní je jen velmi málo jezů, teče rychle po celém toku, průměrně cca 6-8 km/hod. Bohužel jsem si špatně nastudoval jakým směrem.

Co mne hned od počátku překvapí, jsou velké vlny, které neznám ani z Labe za velké bouřky. Navíc fouká od moře, takže idylická plavba, která měla být zadarmo a pádlo použito jen jako kormidlo, dostává první trhliny. Na řece jsem úplně sám, na břehu u řídkých sídel občas nějaký rybář, krávy a ptáci. Břehy a dno je většinou písčité. Když si změřím, jak dlouho mi trvá uplavat 1 km, vychází mi rychlost cca 5 – 6 km/hod. Počasí se dost mění a slunce střídají mraky. Spekuluji, jaký vliv může mít mořský příliv a odliv a spoléhám na to, že pozitivní.

Při pomyšlení na zbývající cestu ani moc nestavím, jenom máchám pádlem a zastavuji jen, abych si ulevil. Vypozoroval jsem, že mé odhalené ruce a nohy dokáží nasávat póry vodu tak intenzivně, že přestože nevypiju nic, močím stále. (Anebo se už hlásí prostata.)

Asi 12 km před ústím mám před sebou první a jediný silniční most. Před ním a za ním dlouhý rovný úsek, na kterém se mi zdá, že mi to už moc nejede. Za mostem si dělám opět pauzu, abych si ulevil a zjišťuji, že se už nevlévá řeka do moře ale moře do řeky. Hážu pokusně dřívka do vody a ta mizí směrem k Tczewu. Teprve teď mi dochází genialita celého vodního megadíla Dunaj-Labe-Odra. Chybějící vodu v korytu si zajistíme zpětným chodem sami z moře! Nicméně, v tento okamžik bych byl raději, kdyby řeka tekla tak, jak má. To se však jaksi neděje. Navíc se ochlazuje, oblékám si suché rezervní tričko a pak i všechno ostatní, co mám a pouštím se proti proudu. Vlny jsou větší a uprostřed toku se loďka pěkně houpe. Vzpomněl jsem si na nějaký článek na raftu, že u kraje je menší proud a stěhuji se k němu. Opět dělám pokus a vychází mi rychlost 3 km/hod. Ulevilo se mi, do moře přece jen dojedu. Asi 2 km před ústím přichází velký trajekt, který převáží všechny včetně náklaďáků a autobusů. Je to teprve druhé plavidlo, které ten den potkávám.

Zbývající kus řeky je pozoruhodný. Je to uměle vykopané koryto rýči a lopatami na konci 19. století, které mělo za cíl zabránit povodním v Gdaňsku, přes který Visla původně protékala. Dneska je to Mrtvá Visla. Po stranách kanálu je přírodní rezervace, kde hnízdí kormoráni. V samém ústí žije na malých ostrůvcích asi 200 tuleňů, na které se jezdí dívat organizované skupiny turistů. Člověk by se neměl přibližovat na méně než 150 metrů, což ovšem žádná loď s turisty nedodržuje. Hold, turista si zaplatí, turista má nárok vidět tuleně zblízka.

Obepluji poloostrov v uctivé vzdálenosti od tuleňů (to zvíře se mi vůbec nelíbí) a začínám plavbu ke břehu. Otáčím se neustále dozadu, abych zkontroloval, jestli předepsanou vzdálenost dodržují i tuleni a plavu do bezpečných vod. Vtom se ozve strašná rána a já hrůzou nedýchám. Ohlédnu se za sebe a asi metr za loďkou je tulení příšera. Vybavím si její zuby, svůj gumový člun a přemýšlím, jestli půjdu sedět, když praštím tuleně pádlem po hlavě. Naštěstí je to asi zvíře-gentleman, které neubližuje slabším. Naposledy mě postříká a odplouvá. Mám srdce v kalhotách a pádluji co to dá ke břehu.

Odměnou je mi přistání na krásné pláži, která je skoro prázdná a její hrubý písek krásně vrže.

Sbalím loď a dojdu do blízkého kempu, kde se srovnávám za pomocí místních točených piv za lidovou cenu 12 zl, než mi pojede autobus do Gdaňsku. V autobuse zjišťuji, že jsem v restauraci nechal nové sluneční brýle. S těžkým srdcem se s nimi loučím. Druhý ten přece jen zkouším pochybné štěstí a bláhově se pro ně vydávám. Co byste řekli? Byly tam!

PS1: Na závěr si dovolím malé vyznání. Nechápu, proč většina Čechů nemá Polsko a Poláky ráda. Jak říká klasik Ruda Krautschneider: „Když se budeš topit, chci vidět toho Anglána nebo Němce, který pro Tebe skočí. Zato Poláci tam skočí všichni.“ (Pokud tedy umí plavat.) A já jen dodávám, že kupodivu mají rádi oni nás.

PS2: Přemýšlím, jestli existuje ještě nějaká jiná hymna než polská, ve které by se zpívalo o řece. Ale žádná mne nenapadá.

Guma