Každého občas postihne nějaká trhlá myšlenka. Třeba mě onehdá napadlo, zda by šlo splout nějaké říčky v pořadí podle abecedy. Ale kde začít? Asi od „A“. Třeba… Arnoštický potok … teče do Žehrovky. No, to bych měl tu abecedu moc rychle za sebou.

Nakonec moje volba padla na východní Čechy. Zastavuji autem u nádraží v Týništi nad Orlicí a za chvilku už mě vláček i s pálavou odváží do nedalekých Častolovic. Okolo častolovického nádraží je přece vedena Alba – středověký náhon spojující Bělou a Dědinu. To bude určitě něco volejnatého, odtamtud se proti směru toku snadno dostanu na „B“, tedy Bělou Orlickou. Ale ouha, po nafouknutí pálavy a několika záběrech zjišťuju, že úsek „A“ nebude tak úplně zadarmo. Náhon na jaře docela teče, občas jsou tu nánosy bahna, mnoho místa na pádlování okolo lodi také není a ze dna nezřídka čouhají klacky…

Bojuju tedy srdnatě s vrbičkami a proudem, občas se odpíchnu od břehu i ode dna. Okolo kvetou bílé sasanky a žluté křivatce a nahoře projíždí cyklisté po cyklostezce. Jeden proti proudu nejetelný zátaras přenáším a za chvíli se dostávám k odpojení Alby od Bělé. Nachází se tu i vodoměrná stanice a pěkná rozložitá lípa s ohništěm.

Obnáším rozdělovací stavidlo a hned pod ním ležící jízek a spouštím loď na Bělou. Záhy poznávám, že je to hravá říčka se stupni a čistou vodou, ve které plavou četné ryby. Vody po odpojení Alby není mnoho, ale pro singlíře stačí.

Navíc je tu vody více, než udává červený semaforek na raft.cz, protože se k Bělé nad Častolovicemi připojuje i říčka Kněžná. Hopsám po stupíncích na průtoku něco přes kubík a asi po kilometru se dohopsávám do „D“ tedy Divoké Orlice. Škoda, že Bělá neústí třeba do Cidliny, ale beru, co je.

Divokou Orlici mám rád, příjemně teče a objevují se štěrkovité plážičky. Čistou vodou probleskují žlutavé oblázky opuk. Štěbetající ptactvo dotváří jarní atmosféru. Na druhou stranu je to říčka, která dokáže být i trochu zlomyslná.

Ukolébá vás jarní pohodou a hned poté je schopna vás nahnat do vrbiček nebo pod nahnutý kmen. Kamarádi, co se tu onehdá překlápěli, jak na běžícím pásu, by mohli vyprávět. Takže raději furt ve střehu.

Na jedné opuštěné písčině si na malém ohníčku opékám oběd, užívám slunka a jarní opuštěné řeky. V létě bývají pláže často obsazené jak vodáky, tak i místními koupelechtivými rodinkami, to ale aktuálně řešit nemusím. Na další cestě mě kromě ryb a rozkvetlé rašící přírody zaujmou i příbřežní opukové srázy s několika vyvěrajícími pramínky.

Po dvanácti kilometrech hezké plavby přírodním korytem bez jezu vjíždím do voleje. Ten věští blízký soutok s Tichou Orlicí a tedy vplutí do dalšího dnešního toku, tentokrát se v abecedě posouvám až k „O“.

Mou další řekou je tedy Orlice, po které se po velmi klidné zrcadlící vodě vydávám vstříc druhému dnešnímu nesjízdnému jezu.

Překážku přetahuju vpravo a mírně plynoucí voda mě donáší k silničnímu mostu a blízko za ním k občerstvovací stanici v Týništi. Ještě překonat klouzající bahno na prudkém svahu a po dezolátních dřevěných zařízeních se vydrápat na loučku, která v létě slouží i jako tábořiště.

Za odměnu si dávám teplou čočkovou polévku a kafe. Svěřuju sbalenou pálavu k hlídání ochotnému číšníkovi a vyrážím pro auto k nádraží….

Tak jakou hovadinu vymyslím příště? A jakou vy?

Ahoj Eki