V sobotu ráno hned po probuzení mi to nedá, kouknu z okna a nestižen nemírnou konzumací pátečního piva si říkám, copak asi já tak budu celý den dělat? Co takhle vyrazit na vodu a vyzkoušet novej neopren?! Žhavím počítač a koukám na aktuální sjízdnosti. Hmmmm, tak Svitava v Blansku 304cm, to bude asi hučák! Za tohodle stavu jsem to ještě nejel. Provolám pár kamarádů, nikomu se teda kupodivu se mnou nechce. No nic. Shnijte! Posnídám, nahážu do báglu všechny potřebné gumy, pádlo a Pálavičku a startuju auto. Mám takovou ideu, dojet do Babic nad Svitavou, nechat tam auto, popojet vláčkem do Blanska a na lodičce se vrátit zpět. Dojedu teda do již zmíněných Bílovic a koukám. Hmmmm, je to fakt hučák, až by se jeden lekl!
Po příjezdu ke Koudelkovu mlýnu mi moji ideu kazí přenosná značka zákaz vjezdu kvůli vodě. No nic, měním plán, objedu to přes Křtiny a auto nechám v Blansku, sjedu a pro auto se vrátím ČD. Po chvíli mě předjíždí tři auta s kajakama na střeše. Hurá, nepojedu sám. Bohužel, před Křtinama odbočují na druhou stranu. Přijíždím ke Svitavě na soutoku s Punkvou. Punkva má co dělat, aby se vešla do koryta mezi budovami ČKD. Jedu se podívat na druhou stranu k silničním mostům směrem na Lipůvku. Jo, je to dobrý mezera mezi hladinou a mostem je asi 80 cm, takže projedu. Vracím se k nádraží v Blansku, odstavuju auto a za pobaveného přihlížení asi 5 kolemjdoucích začínám nafukovat. Následuje striptýz a oblékání do gumy. Konečně, po tom zimním půstu, pokládám Pálavku na vodu! No, vodu. Spíš do té kalné kaše i s dost patrnými čichovými vjemy. Voda holt bere všechno, co se kolem ní za tu zimu naskládalo. Ale nic, už jedu.
První zajímavý místo je hned na soutoku s Punkvou (proud zleva jako prase), hází mě to do vrbiček a nese nimi dál. Po chvilce začíná další zajímavý místo a to u tzv."Klamovky" (hutě). Asi 100 m nad ní se nachází za normálního stavu stupeň z kamení, teď je to ovšem skoro zarovnaný, ale o to prudší. Nejlepší je to jet zhruba prostředkem, na konci vlna jako barák, takže trošku nabírám a mám co dělat, abych to ustál. Dál pokračuje velmi prudká voda a to se už přibližuji k hlavní silnici. Voda tam obtéká betonový sokl silnice a nepěkně mě to na něj žene. Projíždím dál a už je tady první most. Tu mezeru jsem odhadl vcelku přesně a jsem vděčnej za přilbu, co kdybych se musel narovnat. Následující úsek je bez závad, akorát už mám v lodi dost vody, takže si dovoluji zastavit na zápraží přilehlé chatky, která je za normálního stavu asi 20 m od řeky, a vylévám. Nasedám a následují další dva mosty zase v pohodě. Rychlost plavby je vážně dost velká, odhaduji to tak na 7-9 km za hodinu, ne-li víc. Další úsek je vcelku nezajímavý, kochám se krajinou a jezdím po louce. Nejhorší jsou všudypřítomný a přes ksicht fackující větve.
Blíží se jediný jez na mé plavbě nad Adamovem. Je slyšet velmi slušnej rachot. Radši zastavuji dřív než později a to u silnice na levým břehu. Házím loďku na rameno a jdu se na to podívat. Voda teče přes jez úplně všude a vypadá to velmi impozantně. Z pravého břehu, kde vždycky zastavuji a přenáším, není vidět nic. Zpoza zatáčky vyjíždí hasičský auto s blikajícími majáky. Tak si tak říkám, že bude asi problém. Zastavují u mě a otvírají dveře. Jeden z nich se ptá, jestli to myslím vážně? Odpovídám, že jo a že už jedu z Blanska. Vykulí oči, otočí se vrtí hlavou, zavírá dveře a odjíždí. No nic. Pokládám loďku na zasněženej břeh asi 50 m pod jezem a kloužu do vody. Projíždím téměř dvorem Adastu a zase nějaký lávky a mosty. Na dohled mám asi největší oříšek plavby a to vlečkový most přímo v Adamově. Má zespodu čertvíproč navařený docela nepravidelně takový nosníky, který už jsou za dobu trvání mostu značně zprohýbaný minulejma povodněma. Koukám, místa je tam dost, takže jedu. Až na poslední chvíli vidím, že na jednom ze zmiňovaných nosníků je kláda a nějakej binec. Samozřejmě jsem se zachytil a loď se začíná stáčet. Snažím se to uvolnit, ale nejde to. Pravej bort se zvedá a loď nabírá vodu. Ještě asi 2 sekundy a už se koupu. Chytám loď a vyplouvám zpod mostu. Ze břehu mě pozorují 3 vietnamský děti a smějí se. Táhnu loď ke břehu, obracím a nasedám. Až teď si uvědomuji, co se mohlo stát, kdybych se tam já vůl stará někde zachytil. No, radši nemyslet a vzít si ponaučení! Příště rozhodně přenést! Další plavba probíhá v pohodě, končím v Babicích, už je mi trošku zima, sfoukávám, převlíkám se, přičemž mi z kapsy padá mobil do přilehlé kaluže, takže ho se sakrováním rozebírám. Suším ho (rozdejchal to), načež se vlakem vracím zpět k autu. Jenom lituju, že jsem doma nechal foťák.
Přijel jsem domů a ve zprávách ta nepěkná reportáž ze Stvořidel. Ach jo. Tak zase si vodáckej pánbůh vzal někoho k sobě.
Na závěr bych chtěl jen dodat, že na Svitavě je opravdu nutný za tohoto stavu vody dát bacha na mosty a předem hledat místa na zastavení, kterých zrovna v inkriminovaných úsecích není mnoho. Ale to v podstatě na všech řekách. Jinak super svezení.
Notář
Poznámka redakce: jízda během 3. stupně povodňové aktivity na kánoi, která nemá samovylévání, v jednom člověku a bez doprovodu jiných lodí může být životu nebezpečná! Berte tento příběh jako popis události, který by se v rámci bezpečnosti na řekách neměl vůbec stát. Naštěstí skončil dobře.