„Co tady děláte, to je soukromý pozemek,“ rozohnil se na nás majitel penzionu, po jehož parkovišti jsme chodili.
„My se jen díváme, jestli ta nízká lávka v zatáčce ještě je, nebo jestli ji už odnesla voda. My se chystáme jet Bělou, a pokud bychom se pod ní dostali, mohlo by to pro nás být nebezpečné,“ odpovídáme na naši obranu.
Pán si nás nedůvěřivě změří pohledem. Je zima, prší, půlka září, všude mlha a oni plácají něco o vodě? „Dělají si ze mě srandu?“ vidím v jeho očích. Nakonec se smiřuje s tím, že máme asi pravdu, protože takovou hloupost by si nikdo nevymyslel a zmírňuje ve svém ostrém tónu. „Jó, lávka už je dávno pryč,“ odpovídá a odchází.

Ranní probuzení bylo deštivé. Celou noc pršelo a byla naděje, že by něco mohlo téci. Pár rychlých pohledů na stavy – Orlické tečou téměř všude, Krkonoše už klesají. Rychle děláme po telefonu válečnou poradu a v jednu hodinu už nasedáme v Jedlové na parkoviště na Bělou. Právě v čas, protože hladina vody nám klesá přímo před očima. Před hodinou bylo o 5 cm více a před dvěma dokonce o 10 cm. Teď už máme limitní stav vody (56 cm) a je to opravdu znát. Drhnutí o kameny je časté a musí se hledat optimální průjezd, ale jet se dá stále velmi dobře.

Rychle vjíždíme do hlubokého lesnatého údolí. Potok zde frčí pěkně z kopce, jedna peřej následuje druhou a do toho občas nějaká kaskádka. Vracáků není na rozdávání, některé jsou zarostlé od porostu na březích. Naštěstí jsme zatím nenarazili na žádný strom, vše je uklizené a na potoce se nevyskytují žádné nenadálé překážky. Tedy až na pár vypečených míst.

První je u brodu před ústím Huťského potoka, kde leží strom přes celý potok. Dá se pohodlně podjet, za větší vody by mohl být problém. Další místo je železný most, před kterým se nachází zablokované místo. Přichází poměrně znenadání za zatáčkou, kdy v řece jsou v jedné řadě velké balvany. Za našeho stavu byla levá strana zablokovaná kládou, střed s úzkým průskokem na další šutry a tak jedinou možnou variantou byl průjezd zcela vpravo. Z lodě se to ale špatně odhaduje a na zastavení s prohlížením není moc prostoru. Lépe si to prohlédnout předem.

Komickou vložku děláme před další zajímavou kaskádou. Leží tam snad jediný strom, který ale byl skoro potopen a nebyl pořádně vidět. Dva ho přejedou, ale Honza jede trochu bokem a najednou je protažen pod ním. Naštěstí vyplavává a sám se dostává se vším materiálem ke břehu. Když to vidím, jdu raději strom přenášet. Nasedání ale není tak jednoduché díky prudkému břehu bez vracáků. Nastupuji přímo za stromem v jeho větvích a ještě než si stačím natáhnout šprajdu, slyším křup a už jsem ve vodě. Po úspěšném břehuláku si chuť spravujeme hned na další kaskádce. Bělá je v tomto opravdu úžasná, je to kontinuální WW II-III.

Pod Klečkovem již ubývá zajímavých a obtížnějších míst a naopak přibývají nízké umělé stupínky. Dělají se pod nimi válce, ale za našeho stavu se dají dobře proskočit.

Končíme na začátku Růženiny hutě, protože dále již začíná regulované koryto se stupni a jezy. Celková délka byla 10 km a tu jsme zvládli za 2 hodiny.

Chytit vodu na Bělé je malý zázrak. Všechny okolní potoky tečou na jaře několik dní, ale Bělá buď neteče vůbec nebo jen velmi krátce pár hodin. Když se na výstupním místě dívám na aktuální stavy, že bychom případně dali Bělou ještě jednou, je stav o zhruba 7 cm nižší, než jsme vyjížděli. Už je to tedy nesjízdné, a tak se přesunujeme na horní Zdobnici, kterou jsme též chytli na poslední chvíli. Pokud máte na Bělou zálusk, nesmíte váhat. Druhá šance nemusí přijít.

Petr