těsná šprajdaJsem dalek pocitu, že bych mohl poučovat ostřílené mořské Žraloky, ale příčiny problému také vidím jinde, než v těsné šprajdě. Jako vysloužilý singlíř dinosaurus, dobře pamatující doby kurtování klasickými řemeny a špricky z "ubrusoviny" zavazované natvrdo tkaničkou, si myslím, že vykopávání se při krysení je jen zlozvyk generace zpovykané neoprenem  .Nás tehdy učili hlavně nikdy nepouštět pádlo z ruky (dodnes slyším trenéra: "Pádlo je to jediný, co tě může zachránit před utopením")a za každou cenu zvedat. A nebo další pokyn: "Píchni se vo dno a pak teprve zkoušej svoje šrouby a páky, vole!" Když to v mělké vodě nejde kvůli proudu, překulit se přes záda... Krysení jsme vlastně myslím ani netrénovali, ne kvůli ztrátě důstojnosti, ale že to moc nešlo. Viděl jsem tak různě utrhané kšandy a přervané celé špricky při vystupování komínem, vyrvané kurtny i s kusem dna, i utržené kolenní vazy v boji o vzduch. Prostě jsem chtěl napsat něco v tom smyslu, že podle mě má špricka držet fest a spadnout až na trhnutí oka nebo popruhu. A tomu přizpůsobit přípravu. |