Světový den vody připadá na 22. března každého roku a Světový meteorologický den pak na 23. března. Každý rok probíhá k uvedeným datům „den otevřených dveří“ na Českém meteorologickém ústavu. Letos se to povedlo na sobotu 19. března a akce probíhala ve všech pobočkách ústavu současně – v podstatě celé sobotní dopoledne. Nejen tedy v Praze Komořanech či Libuši, ale navštívit můžete i pracoviště České Budějovice, Ústí nad Labem, Plzeň, Hradec Králové, Ostrava, Brno či Milešovka a dokonce i některá jednotlivá monitorovací stanoviště, namátkou třeba v Chebu, na Churáňově nebo v Kostelní Myslové.

Protože mi je Praha nejblíže, navštívil jsem tedy Komořany. Naposledy jsem zde byl někdy před 40 lety, když ještě celý ústav sídlil jen na zámečku, dnes je mnoho násobně rozlehlejší. Je to i proto, že CHMI má v referátu nejen měření vody a předpovědi počasí, ale mnoho dalších úkolů týkajících se klimatologie, čistoty vod a ovzduší a dalších kategorií na poli jako meteorologickém, tak ochrany životního prostředí. Troufám si tvrdit, že o téhle problematice něco malinko vím, ale na místě jsem se dozvěděl tolik nových informací, ze kterých jde člověku skoro hlava kolem.

Hned na prvním ukázkovém pracovišti bylo to, co nás většinou zajímá nejvíce. Tedy hydrologie. Informace o jednotlivých měrných místech, systému stanic, obhospodařování celého systému a aktualizace dat měření a také systém měření průtoků na jednotlivých tocích. Není možné popisovat jednotlivosti, celý systém je velmi zajímavý a pro vodáky samozřejmě potřebný. Všechna čest tomu to odboru, který pečuje o měření vody v řekách. Kdybychom na to naše pádlování chtěli jít více vědecky, pak bychom mohli začít sledovat i situaci podzemních vod, ale to bychom asi víc času proseděli nad matematickými modely než u pádla v kanoi či kajaku. My to můžeme brát ze zkušeností spíše nevědecky, ale s určitou pravděpodobností, většinou tu vodu pro splutí pak dokážeme odhadnout. S prognózami je to čím dál tím horší, jak všichni vidíme. Prostě odhadnout, kam pojedu na vodu v dubnu, nyní téměř nejde. Vývoj počasí je natolik nestabilní, že se toto příliš odhadovat nedá. Prostě nám nezbývá než mít stále pádlo a loď v permanenci. A v tom nám nepomůže ani meteoprognóza, která byla dalším ukázkovým pracovištěm při prohlídce CHMU. Vodákům má co říci i oddělení jakosti vody. V podstatě všichni nejraději jezdíme po zelených až namodralých vlnkách peřejí, maximálně rašelinné vodě šumavských či jizerských říček a řek. Už malinko někomu může vadit čistota vody na dolním toku (nechci se nikoho dotknout-situace se za posledních dejme tomu 20 let výrazně zlepšila) Lužické Nisy nebo třeba Bíliny.

Ono se nejedná jen o „průhlednost vody“ , tedy čistotu, která je vidět, ale i o to, co je v bahně řeky, kde se ukládají například těžké kovy a tím bahnem musíme od břehu, nebo v případě zvrhnutí, řekou ke břehu.

Klimatologie je samostatnou kapitolou mnoho krát diskutovanou a tak složitou, že asi jediné, co pro to může normální smrtelník udělat, je nepálit igelitové pytlíky (trochu bagatelizováno) a řekněme třídit doma odpad.

Ještě se vraťme k hydrologickému výzkumu, který se zabývá nejen podzemními vodami jak z hlediska jejich množství, tak kvality, ale také třeba zkoumáním obsahu vody ve sněhu. Znáte třeba odpověď na otázku kolik sněhu napadne, když v předpovědi se objeví údaj, že spadne 5 až 10 mm srážek? Kolik vody je v mokrém sněhu či ledovém firnu? Že voda, která je na sjezdovkách ze sněhu umělého, nám vodu do říčních koryt nepřidá už víme ze zkušenosti, převážná část vysublimuje a zbytek naplní podzemí (pokud tedy nezačne extrémně pršet, že). Tak zkuste příště, nebude-li zase voda kolem poloviny března, počasí bude na draka, jako bylo letos uvedenou sobotu, navštivte některé z pracovišť ČHMÚ, není to ztracený čas.

Vojta Jančar