„Uvidíme se v Pařížově.“
„No, víš my začínáme až v Ronově a poplujeme dolů. Letos jsme to pojali jako putování. Vezmeme děti, v sobotu večer se utáboříme na nějakém hezkém místě, uděláme táboráček…“
Podobných dialogů jsem na jaře před tradičním odemykáním Doubravy absolvoval povícero. Většinou byly druhou stranou zakončeny „Hm, jo, aha,“ naznačujícím, že si dotyčný myslí něco jako: „To jste teda pěkní blázni, když vyměníte radovánky v peřejích u Martinova kamene za ty nekonečné nudné oleje. Kdo by tam jezdil!“
Posuďte sami, jaký je skutečný stav věci.

Zanechali jsme za sebou skautskou klubovnu a zmizeli za zatáčkou vstříc první a poslední větší vlně, která důkladně ošplouchla některé nepřipravené háčky a vyžádala si neplánované převlékání do suchého. Dále už řeka jenom poměrně svižně uhání smíšeným lesem a pouze občas se v ní objevují menší peřejky. Skály na březích mají svá místní jména: Čertova, Velká a Macháňova. Na úpatí poslední z nich se ve dvacátých letech minulého století odehrála vražda, ukrutný mord sekyrou. Občan jménem Kaplan tam pro peníze zabil a zahrabal židovského obchodníka vracejícího se na Slovensko. Spali jsme na onom místě někdy v šestnácti, když jsme se nám ještě nechtělo domů z prvního jarního vandru. Sny jsme měli pokojné, možná proto, že jsme tehdy vůbec nic netušili o místním geniu loci.

Hezkým pohledem na známý zámek ve Žlebech se lze kochat přímo od řeky v zámeckém parku. Celkový malebný kolorit ještě doplňuje několikametrový skalnatý stupeň, přes který do Doubravy padá říčka Hostačovka. Šikmý vysoký jez nedaleko od něj se nechá splout. Dost podstatně však záleží na šikovnosti posádky i na stabilitě plavidla. Jeden bolestivě naražený palec u ruky i otlučené končetiny našich posádek napovídají, že přenášet není žádná ostuda.

„Tady se mi to moc líbí,“ pravil jsem rozněžněle, když jsme pokračovali v další plavbě mezi žlebskými domy.
„Hm, to by mě zajímalo, co,“ odvětila se zřetelným despektem moje drahá polovice, můj advocatus diaboli.
Popravdě jsem si musel přiznat, že ji chápu. Celkový dojem příliš nezachraňuje ani omšelý kostel na levém břehu, ani kdysi honosná, ale teď od pohledu velmi zchátralá náhrobní kaple, v níž je pohřben kníže Vincenc Karel Auersperg. Nepochybně by si zasloužil lepší odměnu, za to, že dal zámek v 19. století přestavět do současné romantické podoby. Potom ale přeci jen přichází hezká krátká pasáž, takové malé Benátky na Doubravě, jak ji nazývají někteří místní patrioti. Řeka se tu totiž dotýká přímo mohutné podezdívky několika domů. Jeden z nich má dokonce nad řeku do prostoru vysunutou dřevěnou pavlač. Představa, jak si v ní za vlahých letních večerů hovím a naslouchám šumění řeky pod sebou, mi už od dob, kdy jsem tu plul poprvé, připadá velmi, velmi lákavá. I když bych se možná dnes propadl podlahou nebo by na mě pršelo skrze plachtu, kterou je pavlač ledabyle přehozena.

Za Žleby se Doubrava pomalu začíná měnit v nížinnou řeku. Vysoké topoly a olše na březích definitivně nahrazují jakýkoliv náznak lesa. Ale také všelijaké keře i zplanělé ovocné stromoví, které v letošním předčasném jaru svými opojně vonící květy dodávaly naší plavbě poetický rozměr. V meandrech mezi vysokými hlinitými břehy má řeka pořád slušný tah, který jen na chvíli zpomalují dva jezy, jeden pod Žleby a druhý až u Dolních Bučic (s bezvadným rybím přechodem, který se dá využít jako šlajsna).

Kilometráží se příliš neřiďte, ta je v tomto směru lehce zmatečná a počet vodních překážek v úseku Žleby – Žehušice neúměrně navyšuje. Po překonání druhého ze zmiňovaných jezů však doporučuji zpozornět. Po nějakých čtyřstech metrech se za zatáčkou skrývá betonová lávka, která je položená na železných traverzách velmi nízko nad vodou. Evidentně pozůstatek dob, kdy JZD svůj přístup ke krajině vůbec neřešila. Zastavovat v poměrně rychlém proudu není úplně jednoduché, lépe včas chytit vracák. Kajak se pod lávku možná vejde, ale s kánoí, která má navíc dítě na palubě, bych to opravdu zkoušet nechtěl.

Ve Zbyslavi jsme minuli výrazný barokní kostel s nedávno opraveným dvojramenným schodištěm ozdobeným sochami českých svatých. Dále je Doubrava narovnána regulací a navíc na pár kilometrů zklidněna díky vzdutí vysokého jezu, který má mezi místními vodáky přezdívku Mamut. Předpokládám, že nejen podle čtyřmetrové výšky, ale i tvaru, kterým opravdu při troše fantazie připomíná záda pravěkého zvířete. Rozlehlý travnatý palouk na břehu přímo vyzývá k táboření, zajedete sem i autem. Praskání ohně nám dlouho do večera splývalo se šuměním proudící vody. Ráno už bohužel nikoliv. Navíc přijel pán, který opravil údajnou poruchu a korunu jezu zvedl tak, že přes ni přestal téct i dosavadní slabý čůrek. Doubrava směrem k Žehušicím pak připomínala spíše nějakou strouhu či bahnitý rybník. Ale plout po ní šlo, byť s občasným nevyhnutelným broděním a samozřejmě i přetahováním nízkých polosuchých jezů. Člověk by si mezi odkrytými kořeny prastarých vrb chvílemi připadal jako v nějakém pralese, kdyby nebyly ověšeny industriálními pozůstatky naší doby plastové, pytlíky počínaje a lahvemi konče. Domovní suť i rozmlácené tašky, kterými tu domorodci podle svých starých zvyků zpevňují břeh řeky, v tomto kontextu působí poměrně nevinně.

Když už jsme pomalu propadali pocitu, že jakýkoliv náznak malebnosti stříbropěnné řeky je ten tam, podpluli jsme zavěšené ploty Žehušické obory a rázem se ocitli se v jiném světe. Doubrava se zde proplétá mezi štěrkovými nánosy a vysokými břehy pokrytými plantážemi medvědího česneku, který dobře poslouží jako lahodná příloha ke krátké svačince.

Nad hlavou tiše šumí koruny mohutných dubů a buků ověšené velkými koulemi zeleného jmelí. První loď překvapila daňka brodícího řeku, v dálce jsme zahlédli pověstné bílé jeleny. A z protějšího břehu nás zvědavě okukovalo několik zlatých bažantů.

To nejhezčí však přišlo nakonec. Trochu paradoxně na únavně dlouhém oleji před habrkovickým jezem. Břehy neprostupně zaplnily husté trnkové keře obalené bílými květy, které se opadané rozprostřely i po nehybné hladině. Pokud chcete zjistit, jak mohl vzniknout nesmrtelný výrok: „To není země, to je zahrádka!“, vydejte se někdy zjara na spodní Doubravu. Nebudete litovat.

Jestliže vás zajímá nejen řeka, ale také krajina kolem ní, doporučuji sáhnout po hezké trojdílné regionální publikaci „... tam, kde teče Doubravka“ (M.Hrušková, Z.Sejček, J.Turek; vydáno vl. nákladem), ze které jsem též čerpal některé informace.

Václav