Náš pokus splout si horní úsek Isaru začal už o den dříve. Pokoušíme se na nalezená telefonní čísla dovolat a zamluvit si taxi pro odvoz na horní Isar. Ten teče v národním parku a splutí je zde omezováno i tím, že na nástupní místo mohou jezdit pouze místní taxíky. Nikdo nám však telefon nezvedá, tak se pokoušíme napsat alespoň sms, opět bez výsledku. Variantou je i lodě si vynést ručně, ale doporučují se kolejda.

Ráno vyjíždíme z kempu Isahorn a budeme se pokoušet domluvit vše na místě. Dojíždíme na 9 hodinu do Scharnitz a v místním Íčku zkoušíme štěstí. Posílají nás kousek dál, kde je sídlo taxi služby. Mezitím na nástěnce nacházíme další telefonní číslo s reklamou, že zavážejí lodě na horní Isar. Telefon nám sice vezmou, ale nemají prý čas.

Tak jdeme asi 50 m od Íčka do domu, před kterým stojí taxíky. Nikdo neotevírá. Smutně parkujeme na nejvýše položeném parkovišti ve městě těsně před zákazem vjezdu. Kolem nás jezdí auta do zákazu. Zkoušíme stopovat, ale nikdo nás nebere. Chvíli váháme, pak ale padne rozhodnutí, že půjdeme pěšky. Začínáme balit, když v tu kolem nás projede taxík. Běžíme za ním a s paní se domlouváme, že bychom chtěli vyvést nahoru. Rozhazuje rukama, že toho má hodně, že je to pro ní ztracená hodina a musí teď do Mittelwaldu. Když to ale stihne, zkusí nás tam odvést.

Nechceme čekat v nejistotě a na konci června s připalujícím sluncem se rozhodujeme vynést si lodě ve svých. Balíme nafukovačky s pádly tak, abychom vše mohli nést na ramenou. To jsme ještě netušili, jaký bláznivý nápad to je a jak daleko je nástupní místo.

Po prvním kilometru se nám začínají nosítka rozpadat, pádla nesnesitelně tlačí do ramen a teplota vzduchu i našich těl výrazně stoupá. Začínám mít zlou předtuchu, že tam dnes takto nedojdeme. Po 1,5 km už toho mám plné zuby, když tu náhle vedle nás zastavuje taxík. Sláva, paní se na nás nevykašlala. Měli jsme ale obrovskou kliku. Jednak, že jela za námi a neotočila to u zaparkovaného, prázdného auta a pokud bychom ušli více, kde už asfaltka končila, tak nevěřím, že by se za námi pustila. Nevěděla totiž, jestli jsme třeba nejeli nakonec pouze ze Scharnitz dolů.

Sedíme v taxíku a proplétáme se po úzké cestičce na náhorní plošinu. Chápu, že sem nechtějí pouštět více aut. Zároveň bychom určitě až nahoru pěšky nedošli a k řece bychom se díky prudkému srázu také nedostali. Nevím, co bychom dělali. Kolejda jsou životně důležitá a stejně by to bylo náročné! Cestou se ptám na cenu. Nejprve chce za 4 osoby 43 Euro, což nějak nechápeme, že by bylo dělitelné 4, ale když vystupujeme na krásném palouku u řeky pod vysokými horami, cena už je 49 E. Za záchranu našich životů dáváme grandiózně 50 E a připravujeme se na vyplutí. Řeka má být průjezdná kromě jednoho stromu, který se dá objet. Viděli jsme z auta, že to bude nic moc, ale v reálu zcela na pohodu. Vody máme akorát, kdy vodočet v Scharnitz ukazuje 129 cm (14 m3/s). Ideální podmínky.

Nastupujeme na vodu, která teče v rychlém proudu v širokém údolí. Kolem nás jsou nádherná panoramata a občas i vysoké štěrkové náplavy. Postupně se ale údolí začíná zužovat a my vjíždíme do soutěsky.

Najednou kolem nás už nejsou vrcholky přes 2000 m, ale vysoké skály, které spadají až do řeky. Obtížnost není nijak velká, jedná se o rychlý proud vody s občasným tahem na skály. Za soutěskou se údolí zase výrazně rozšíří a s ním i řeka, která ztrácí na své dravosti.

Zastavujeme na chvíli u auta na parkovišti a následně pokračujeme. Další úsek již má být relativně pohodový, ale s množstvím stupňů opatřenými šupnami. Jak zjistíme později, šupny vzala voda, přesto se veškeré stupně daly projet. Hned první nás ale překvapil. Není moc kde v regulačních zdech zastavit a prohlédnout. Balvanitý stupeň jsme projeli, ale nebyl moc na pohodu.

Už jsme u mostu ve středu Scharnitz, kde je další a lépe průjezdný.

Následují další asi tři rozvalené stupně, kdy v tom posledním jsou vidět trčící traverzy přímo ve středu toku. Pak se řeka rozšíří, uklidní.

Před Mittenwaldem je označený vykřičníkem jeden stupeň, respektive dvojstupeň, který po prohlídce jedeme a za ním následuje druhý, opět označený. Za našeho stavu je dlouhý asi 100 m a je průjezdný mezi kameny.

Pak už po několika malých opět rozvalených stupních dojíždíme po rychle tekoucí hladině k vysokému svahu, do kterého se opírá téměř celý proud řeky. To už je znamení, že se blíží konec plavby a kemp Isarhorn.

Isar je celkem na pohodu, obtížnost okolo WW II+, pak se zmírňuje. Nahoře úzký s peřejemi, pod Scharnitz se rozšíří a v rychlém proudu je množství balvanitých stupňů, které se s opatrností dají projet. Stav v horní části byl 14 kubíků, níže jsme měli 19 kubíků v Mittenwaldu. Ujeli jsme 20 km s přestávkami za 4 h. My jsme se hodně zdrželi dojezdem na náhorní plošinu a po dojezdu byla opět velká bouřka, takže jsme již nikam nešli. Pokud jste v místě, jeďte lanovkou z Mitenwaldu do 2000 m, kde jsou nádherné výhledy. Jinak taxi funguje od 1. června a mají na lodě i vlek, ale doporučuji si vše domluvit předem.

Petr