Raft.cz

Tisk z adresy http://rivers.raft.cz/Clanek-Jak-jsme-jeli-Ploucnici-v-roce-1986.aspx?ID_clanku=2257

Jak jsme jeli Ploučnici v roce 1986

published: 12/14/2020 | describe of rivers: Ploučnice

Článek o Ploučnici z nedávné doby a "retro" články Ekiho zde na Raftu mě inspirovaly k sepsání tohoto povídání z doby před více jak 30 lety. Takže vlastně taky retro, i když mnohem mladší. I tak snad z textu a fotek bude jasné, že doba byla jiná než dnes.

Reklama

Poprvé jsme se na Ploučnici vydali s naší bývalou vysokoškolskou partou v roce 1986, tedy ještě za starého režimu (a za trvání „dočasného“ pobytu sovětských vojsk u nás, tehdy chápaného navěky). Kilometráž z roku 1975 udávala, že řeka protéká pod Mimoní vojenským prostorem a že o povolení průjezdu je třeba žádat na vojenské správě nebo snad MNV (prostor využívaný právě sovětskými vojsky). Velmi naivně jsem tehdy poslal nějaký čas před plánovanou akcí žádost o povolení průjezdu po řece (už ani nevím kam), ta ale zůstala naprosto bez odezvy. Jelikož vše, co se týkalo vojáků, bylo ze strany úřadů bráno velmi vážně a případný konflikt v této oblasti hrozil malérem. Neuvažovali jsme o žádné partyzánské akci a určili jsme jako začátek plavby most v Brenné, který se nacházel již pod zmíněným vojenským prostorem. Termínově jsme si vybrali začátek května, kdy jsme čekali vyšší vodní stavy (dříve to opravdu bývalo pravidlem) s využitím prodlouženého víkendu. Malá odbočka: Byla doba předinternetová, žádný způsob, jak zjistit vodní stavy online, neexistoval.

Situaci na řekách jsme mohli hrubě odhadovat podle pravidelného ranního rozhlasové hlášení uváděného jako „stav vody na řekách dnes v 7 hodin ráno“, ale v něm byly většinou uváděny vodočty, které nebyly z vodáckého hlediska zajímavé. Pár jich užitečných bylo, co si vzpomínám, tak to bylo pro Sázavu, Orlici, Berounku. Druhým zdrojem bylo občasné rozhlasové, tuším, že čtvrteční, večerní hlášení stavu vody pro vodáky. To už uvádělo relevantní vodočty. Nevýhodou byla nepravidelnost a také poměrně velký časový odstup zjištěných stavů od využitelných dnů o víkendu.

Začátek naší akce byl tedy stanoven na 1. května. Tři kánoe na místo dovezl Jirka díky tomu, že mu otec půjčil svou starou Volhu21, ke které měl Jirka vyrobený střešní nosič s úchyty na 2 deblovky.

Takhle jsme vozili lodě na Volze
Takhle jsme vozili lodě na Volze

Pokud to pan otec neviděl, Volha uvezla nouzově i třetí deblovku. V tomto případě mou vertexku položenou uprostřed nosiče na obou lodích upevněných v úchytech. Ale pozor, jsme v době hluboké totality a ještě v roce 1986 se vyžadovala ve spoustě podniků povinná účast na oslavách 1.máje. Dohodnutý sraz posádek všech čtyř kánoí v Brenné tedy počítal s tím, že bude třeba počkat na jedince, kteří se musejí alespoň na chvíli ukázat v průvodu, pak se ilegálně vytratit a dopravit vlakem na místo srazu. V Brenné jsme se sešli podle plánu. Vodní stav vypadal příznivě, voda na tehdejší poměry byla vizuálně dost čistá, počasí nadějné a tak jsme se v odpoledních hodinách po příchodu dvou prvomájových „uprchlíků“ vydali plni očekávání na vodu.

To není smetiště, to je vykládání vodáckých věcí z auta v Brenné
To není smetiště, to je vykládání vodáckých věcí z auta v Brenné

Plavba se nám líbí, řeka celkem svižně teče v poměrně častých zákrutech.

Úsek Brenná - Žízníkov
Úsek Brenná - Žízníkov

Po pár kilometrech přijíždíme k místu zatarasenému kmenem a větvemi, který nejde jen tak překonat. Vyndáváme tedy sekyrku z bagáže a prosekáváme si cestu. To je zkušenost do té doby na našich řekách nepoznaná.

Jeden z menších zátarasů pod Brennou, poměrně snadno překonatelný
Jeden z menších zátarasů pod Brennou, poměrně snadno překonatelný

V pozdním večeru se utáboříme v blízkosti Žízníkova u slepého ramene tvořícího lagunu. Smolařem dne je Martin, který jednu bundu nechává při chvatném výstupu z vlaku ve vagónu a druhou utopí v okamžiku, kdy po něm v proudu sáhne jakási neodbytná větev, takže se neubrání cvaknutí. Pro auto se Jirka vrací myslím ten den pěšky. Ráno je druhý den nezapomenutelné, sluneční paprsky prorážejí mlžný opar a z laguny vzlétají s vrzáním svých křídel labutě.

Romantické ráno na tábořišti u Žízníkova
Romantické ráno na tábořišti u Žízníkova

Plavba je toho dne bez zádrhelů až k jednomu z protržených jezů, kde se posádce nějak nezdaří nájezd do proudu a oni se cvaknou ještě nad jezem. Alice je vtažena silným proudem do jezu, kde zůstane jakoby sedět před jakýmsi kamenem. Máme z toho velkou legraci do doby, než nám dojde, že se jí silný proud opírá do zad a tlačí ji na kámen, takže nemůže z místa. Než stačíme zorganizovat záchranu, tak se jí samotné přece jen podaří z proudu dostat. Dalším zpestřením dne jinak už volejnatější řeky je sjízdný jez a navazující peřej ve Stružnici, kde zrovna probíhají mládežnické slalomové závody. Po domluvě s pořadateli nám po pár závodnících nechávají mezeru na projetí, za jehož bezchybné předvedení jsme jako turisti odměněni závodícími mládežníky potleskem (asi čekali, že uvidí něco dramatičtějšího, leč nestalo se). V úseku mezi Stružnicí a Starým Šachovem zjišťujeme, že kilometráž je zde značně nepřesná, některé jezy jsou i o několik kilometrů “jinde“ a ani jejich počet nějak nesouhlasí - ve skutečnosti některý chybí. Na vodu jsem vyjeli relativně brzy a tak večer dorážíme až k jezu ve Valkeřicích, pod kterým řeka začíná nabírat spád. Bohužel pod jezem je žalostně málo vody. Ostatně i naše kilometráž uvádí zlověstný text: "Při malé a střední vodě převezte na ř. km 9.6" (jsme na kilometru 16). Utáboříme se vedle jezu hned u silnice. Jirka přiváží auto, pro které jel stopem.

Příští ráno řešíme, jak dál. Text z kilometráže ignorujeme, chceme pokračovat, a tak se brodíme kamenitým řečištěm za loděmi, zadáci občas kousek popojedou. Lodě dostávají zabrat, zvláště vertexka, která má měkké dno a na něco podobného není stavěná. Zbylé lodě jsou vlastními silami stavěné zavřené turistické slalomky a jsou bytelnější. Naštěstí po nějaké chvíli ve Františkově se alespoň část vody vrací a dá se pokračovat v lodích, i když místy stále trpí dno. Přijedeme na první docela vysoký jez do Benešova nad Ploučnicí a pod jezem opět velmi málo vody, přes korunu nejde nic. Přetáhneme lodě hned pod jez, a když řešíme jak dál, začne náhle přes korunu jít voda. Tu si všimneme pána, která na nás mává s úsměvem od ovládání stavidel u náhonu a něco křičí. V nastávajícím hukotu vody moc nerozumíme, ale je jasné, že nám pustil vodu zpátky do řečiště. To je milé a musím dodatečně konstatovat, že za dobu cca 40 let, co jezdím na vodu, to bylo tehdy poprvé a taky naposled. V následujícím úseku zjišťuji, že mi do lodi začíná téct, a to s postupujícím časem čím dál víc. Dno se mi před nohami boulí dovnitř, což společně s působením kamenů v řece byl důvod, že na pravé straně nakonec vznikla na zlomu laminátu regulérní díra. Řeka je v tomto úseku oproti střednímu mnohem svižnější a objevují se i pěkné peřeje. Údolí se hezky zahlubuje. Když dojedeme k jezu v Malé Veleni, uvidíme téměř suché řečiště.

Řečiště pod jezem v Malé Veleni
Řečiště pod jezem v Malé Veleni

Tady je to pro nás úplné překvapení, protože kilometráž tentokrát nic takového nepředpovídala. Náhon se k jízdě použít nedá, jelikož mizí pod zemí. Vytáhneme tedy lodě na louku a táhneme je ve slušném vedru po trávě za pádla protažená předním okem několik stovek metrů, než se dá zase nasednout. Před nasednutím na vodu se pokusím díru v lodi provizorně opravit přelepení leukoplastí v několika vrstvách, což kupodivu docela pomůže. Leukoplast měla má pečlivá manželka naštěstí v příručním loďáku.

Přetahování suchého úseku v Malé Veleni
Přetahování suchého úseku v Malé Veleni

Další jízda je opět zábavná díky pěkně proudící vodě, peřejím i většinou sjízdným jezům, v jednom případě po instalované šupně. Je krásné slunečné počasí, na květen nezvykle teplé. Na posledním jezu končíme (je pod ním zase nějak málo vody) a než Jirka přiveze auto, užíváme si koupání se sjížděním spádové desky jezu ve tvaru S po nohách na bobku. Slunce pěkně opaluje. Máme o loď navíc, než co uveze Volha, proto počítáme s tím, že jednu loď musíme poslat do Prahy vlakem. Dohodneme se, že to bude moje vertexka. Loď zavezeme autem na nádraží v Děčíně a podstoupíme proceduru pro její podání k přepravě do stanice Praha Střed (nyní Masarykovo nádr.). Do nákladového listu uvádím „Kanoe Vertex č. 3“ (loď má kvůli dopravě vlakem z minula namalovanou žlutou trojku). Paní úřednice nám však tvrdí, že to není kánoe, ale kajak, to že ona pozná. Nějakou dobu nám trvá, než ji přesvědčíme, že my sami musíme vědět, na čem jezdíme. Domů jedu s manželkou a dalšími 2 kamarády vlakem, ostatní Volhou. Loď dorazila během týdne v pořádku do Prahy.

Teprve po nějaké době se dozvídáme, že na konci dubna téhož roku došlo v jaderné elektrárně Černobyl k velké havárii, při které radioaktivita unikla do ovzduší. Vytvořený radioaktivní mrak se dostal v prvních květnových dnech až nad naši republiku. My byli zrovna tři dny venku na vodě a zvýšenou radiaci jsme tedy chytli naplno. Naštěstí se zdá, že bez následků...

Petr Doubrava




Diskuse nad článkem
pěkný, Eki, 12/14/2020 10:43 AM
Spodek bez vody, Aleš N., 12/14/2020 6:15 PM
| Re: Spodek bez vody, HH, 12/14/2020 7:09 PM
| Re: Spodek bez vody, Aleš N., 12/14/2020 7:38 PM
| Re: Spodek bez vody, HH, 12/15/2020 8:36 AM
| Re: Spodek bez vody, Aleš N., 12/15/2020 8:47 AM
| Re: Spodek bez vody, HH, 12/15/2020 6:55 PM
| Re: Spodek bez vody, Klasik, 12/15/2020 8:21 PM
| Re: ochránci přírody, Eki, 12/16/2020 9:16 AM
| Re: ochránci přírody, Ešus , essalek~seznam.cz, 1/14/2021 11:03 AM
| Re: Spodek bez vody, jozka, 12/16/2020 10:40 PM
Spodek, Petr Doubrava, pdoubrav~seznam.cz, 12/15/2020 5:19 PM
 
 


Facebook Facebook   RSS - články a novinky RSS 2.0 Email na redakci serveru raft.cz Chcete psát články pro raft.cz? Trička a mikiny raft.cz O raft.cz
Uvedené texty mají pouze informativní charakter. Vodácký sport je potencionálně nebezpečný a vždy je nutné posoudit zobrazené informace dle aktuální situace.