K bezpečnostním prostředkům: Na Jihlavku jezdí (v našem beznadějně přeplněném autobuse) nejméně z poloviny rekreační jezdci a nováčci. Nejsme tak bohatý oddíl, abychom měli pro každého současnému pohledu odpovídající přilbu a vestu. Já tomu rozumím tak, že přidělením polystyrénové vesty a alespoň vyhovující přilby jednak splníme absolutně základní požadavky bezpečnosti (na terénu jako je Jihlavka preferujeme spíše jízdu ve skupině a dohled zkušenějších), jednak dáme najevo, že tyto prostředky k vodě patří. Chytne-li se začátečník a začne jezdit, brzy si pořádnou vestu a přílbu (a pádlo a ...) koupí sám.
Mimochodem, moje nejdivočejší vodácká léta včetně slalomového závodění jsem odjezdil s polytyrénkou a první vodáckou přilbou z NDR značky Wilde. Dodnes vzpomínám, jak jsme se coby dorostenci rubali po hlavě sekerami a divili se, co ta přilba všechno vydrží. Vodáčtí hrdinové dávnověku jezdili Lipno a Špindl s koženými cyklistickými přílbami a nemyslím, že by ta voda byla tehdy lehčí...
Mimochodem, ta původní Wilde mi vydržela tak dlouho, dokud se mi študiem nezvětšila hlava. Dnešní Prijonky měním ob dva roky...
No a Jihlavka - byla to moje první řeka. Když jsem poprvé sjížděl ve vodáckém autobusu k Hartvíkovickému mlýnu, svítila ve slunci a hrála stříbrnými zvonky. Byla příslib a láska na celý život. I když z ní dneska zbylo jen torzo...
