Pozice vodáků je těžká. Z jedné strany nás hlídají lidé z ochrany přírody, na straně druhé se distancujeme od lidí, kteří vodní toky vidí jen z pozice hospodářského využití a kontroly. Stavitelé a majitelé přehrad, jezů a protipovodňových staveb, i dopravci a jim sloužící stavitelství, ti všichni přizpůsobují řeky svým potřebám a téměř vždy likvidují přírodní charakter toků. Ve jménu zisku a „pokroku“, případně ve jménu ochrany lidských sídel a jiných staveb, zasahují do přirozeného stavu toku, téměř vždy proti zájmům vodáků a většinou i proti idejím ochrany přírody. Zdůrazňuji to „téměř a většinou“, protože jistě existuje a zvyšuje se množství příkladů, kde se lidé snaží o soulad zájmů co největšího počtu zaujatých stran, včetně vodáků. Vodák kritizuje „spoutání řeky“ do narovnaných koryt namísto vracení záplavových území zpět řece, zajuchá ve šlajsně, ale v srdci má žal nad mrtvým vzdutím jezů, pláče při „labutí písni“ peřeje mizící pod hladinou přehrady. To jsou „zločiny“, které milovník živé a nespoutané řeky neodpouští. Nikdy úplně nepřijme argumenty a důvody k těmto stavbám. V jeho očích má řeka a příroda přednost. Z toho mi vyplývá, že zájmy vodáků jsou blíže k zájmům ochrany přírody. Nicméně s vodohospodáři máme často bezkonfliktní vztahy, o čemž svědčí řada vodáckých akcí založených na vypouštění vody z nějaké nádrže. Ovšem vztah vodáků a ochránců přírody se dá nazvat bezkonfliktním asi jen stěží. Mám teď na mysli zejména problém z nejpalčivějších – a to jsou zákazy plavby na územích národních parků.
Reklama
Můj pohled milovníka přírody.
Reka
Zachraňme unikátní společenství rostlin i živočichů! Člověk vždy v přírodě jen kořistil, využíval a přizpůsoboval si přírodu ve jménu svého okamžitého prospěchu, bez ohledu na zítřek! Ve zbytcích původní přírody je nutno konzervovat ustupující přírodu, jako Noemovu eko-archu. Alespoň do té doby, než lidé přijmou a pochopí přírodu jako svůj domov a začnou žít v ní a ne na její úkor. Vodáctví se řadí někam mezi sporty a rekreační aktivity, a jako takové je z hlediska ochrany přírody nebezpečné. Vodák patří mezi poškozovatele přírody, podobně jako vandal, který dupe rezervací mimo cesty. Stačí se projít kolem Vltavy v plné sezóně a chce se křičet: Přerušte někdo ten nekončící zástup! Zabraňte vstupu na řeku lidem, kteří se neumí chovat! Odpadky, zdevastovaná a pokálená divoká tábořiště, zničené stromy, pytláctví, naštvaní obyvatelé – to vše je důkazem, že vodáci přírodě škodí.
Většina ochránců přírody jsou asi lidé, kteří přírodu opravdu milují. Snad žádný z nich nebojuje za zájmy přírody pouze zpoza kancelářského stolu. Uctívají životaschopnou přírodu a současně se rozhodli pro její záchranu udělat něco víc, než ji jen obdivovat. Pravděpodobně to nedělají pro „budoucí generace“, ale pro přírodu samu a také pro svou lásku k ní. Tento krásný, emotivní a obdivuhodný přístup je, podle mně, správný. Potíž je jenom v tom, že láska se až příliš často zvrhne na žárlivost vůči ostatním „spolumilencům“, zvlášť pokud tito nejsou potvrzeni ve své lásce členstvím v oficiálních organizacích ochrany přírody, a (nebo) pokud mají na daný konkrétní problém jiný názor.
Můj pohled vodáka.
Voláme po zastavení devastace řek, chceme čistou vodu v přírodních tocích! Zásadní otázkou pro nás je, jakou škodu páchá vodák – návštěvník národního parku. Argumenty pro zákazy plavby na územích parků jsou z našeho pohledu sporné. Vodáctví trpí tím, že se stalo populární – je nás příliš mnoho. Touha po dobrodružství, po zdravém životním stylu, probuzené ekologické cítění, touha po poznání a nalezení klidu, přivádí do přírody stále více lidí. Nechtějí pěstovat u dětí lásku ke zvířatům jen v zoologických zahradách nebo v televizi s pomocí fotografa a jeho medvědů. Nechtějí jen objevovat prameny řek prostřednictvím televizního seriálu, ale chtějí je i navštívit, in natura. Vodáci nemají k dispozici tisíce kilometrů cest jako turisté či cyklisté. Nemají moc na výběr, když chtějí poznat krásnou a přirozenou řeku. Proto dochází k přetížení vodáckých řek se všemi důsledky na ekologii. Pak už ani moc nezáleží na tom, jestli se umíte v přírodě chovat, nebo ne. Přesto však je pro tyto lidi řeka a jízda po ní cestou k přírodě, třeba i podvědomou touhou něco změnit. Každý kdo je na řece, učinil minimálně ten první krůček správným směrem – směrem k uvědomění si svého „člověčího“ místa na Zemi. Řeka je naším „návratem k přírodě“. Čím je řeka a příroda kolem přirozenější, čistší a zdravější, tím silněji působí na každého. Znečištěná a přelidněná řeka přináší frustrace a zklamání takřka všem. Divoká, panenská řeka přináší nadšení, optimismus, víru i pokoru. Splutí takové řeky dodává sílu a chuť udělat něco i s tou stokou, která mi teče doma pod okny.
Můj pohled občana.
Jak oficiální ochrana přírody, tak různá ekologická sdružení, mají tendenci chránit přírodu omezováním lidí v jejich zájmech. Představa, že ochrana a hlavně záchrana přírody je možná lidské většině „natruc“, je naivní a velmi nebezpečná. Je to cesta nátlaku, zákazů a ovládání. Cesta, která dlouhodobě nikdy a nikde nefungovala a fungovat nebude. „Boj za přírodu“ je stejný nesmysl jako „boj za mír“. V lidské (a nejenom české) povaze je, že místo zrodu ekologického myšlení a aktivního přístupu jednotlivců k ochraně životního prostředí, budí restrikce a zákazy v lidech odpor, zejména pokud jim nikdo není schopen účinně vysvětlit, jak dané omezení přírodě pomáhá. Dětské naschvály a obstrukce některých ekologických nadšenců jsou medvědí službou vlastní přírodě. Místo výchovy, apelu na svědomí, povzbuzení občanské zodpovědnosti a pocitu spoluvlastnictví k našemu přírodnímu bohatství budí tyto aktivity nechuť a touhu se jim postavit, nebo se alespoň od nich distancovat. Pokud restrikce a zákazy přichází právní cestou, budeme je respektovat, ale neznamená to, že se s nimi smíříme.
Jak to dát dohromady?
Z pohledu milovníka přírody chápu úzkostlivou snahu zachránit, co se ještě zachránit dá. Mám strach z davů vodáků, kteří zaplaví řeky národních parků ve chvíli, kdy by zákazy splouvání padly.
Z pohledu vodáka jsem přesvědčen, že umožnit plavbu je možné a v souladu s ideou ochrany přírody.
Z pohledu rovnoprávného občana si myslím, že jakýkoliv absolutní zákaz vstupu na území národních parků je kontraproduktivní a nevýchovný.
Skloubit tyto tři zdánlivě protichůdné postoje je možné prostým způsobem: regulačními pravidly pohybu. I do nejcennějších míst národních parků by měl být přístup možný – ovšem za takových podmínek, že se tam dostane jen ten, kdo o to velmi stojí a je ochoten pro to hodně udělat. Omezujících podmínek si dovedu představit mnoho. Stačí stanovit termín, limit vodního stavu, místo nástupu a výstupu, stanovit poplatek za splutí, vést pořadník, třeba zakázat komerční rafting, nebo povolit plavbu jen pro jednosedadlové lodě. Souhra všech nutných podmínek umožní splouvání daných úseků pár dní v roce a kontrolovaný pohyb osob v parcích bude naplněním jejich výchovného smyslu. Místo zákazů – spravedlivé podmiňování, dávající šanci všem stejně. Lidé z rozhodných orgánů ochrany přírody by si měli uvědomit, že takový „ústupek“ ve svém širším důsledku přírodě pomůže. S každým vodákem, který si takto uspokojí svou touhu po jízdě na panenské řece, získává ochrana přírody dalšího zastánce, který místo pocitu trpkosti a křivdy nabude jistoty příslušnosti ke krásné přírodě, která je i jeho, kterou stojí za to chránit a uctívat. Společným zájmem všech lidí přeci jsou řeky čisté, a přirozeně krásné tak, jako jsou ještě dnes v oplocených zahrádkách národních parků.
Šakal