Krajina míjející loď neplyne jenom tak sama o sobě. V pozorovateli dokáže vyvolávat asociace na místa dávno ztracená, vzdálená i vybájená. Tohle magické působení poříční krajiny vnímala už zakladatelská generace českých trampů, kteří všude tam, kam se vydali, viděli kulisy imaginárního Divokého západu. Z kánoe či kajaku je snadné dohlédnout za horizont místa a času.

Na Merklínce v západních Čechách jsem si připadal trochu jako na potoce někde kousek od Hobitína. Přitom zrovna tolkienovskou scenérii v Čechách moc často nezahlédneme. Lidská imaginace totiž zpravidla potřebuje určitý stimul vnějšího prostředí a zdejší krajina prostě asociace k velkolepým kulisám slavných fantasy románů J. R. R. Tolkiena příliš nenavozuje. Budete-li ale třeba někdy lákat děti na některou z říček či potoků hobitího Kraje, z Merklínky se může docela dobře stát např. Voda (v originále „The Water“), pravostranný přítok Brandyvíny, protékající Hobitínem.

O jednom pozdně březnovém víkendu jsme se s kamarády vydali na jihozápad na neformální vodácké soustředění. Na chatě v Čelákovech jsme si udělali základnu pro výpravy do okolí. V pátek večer jsme jeli na kolech do hospody v obci Merklín koukat na zápas české fotbalové reprezentace. Polní cesta vedla podél říčky Merklínky a já co chvíli sjížděl a okukoval, jestli by se dala splout. Stav vody se jevil jako hraniční. V hospodě nám později vrchní vyprávěl, že on sám Merklínku párkrát sjel, ale prý je potřeba více vody. Jet či nejet? Hrozilo, že půlku trasy půjdeme pěšky.

S kolegou Plameňákem jsme neodolali. V sobotu ráno (23. 3. 2024) jsme u první lávky pod merklínským rybníkem nafoukli Baraku (menší deblovku jsme s sebou neměli) a bez velkého očekávání nasedli. Říčka se před námi klikatila a zurčela. Baraka kupodivu docela pěkně plula. Koryto mělo na šířku 3–6 metrů a pádly jsme se často odráželi přímo od břehů. Sem tam se objevila mělčina, většinou však stačilo, když jeden vylezl, popotáhnul loď a pluli jsme dál.

Plavbě značně nahrávalo množství jízků, které na Merklínce nadržují vodu. Ta je navíc aktuálně bezvadně prořezaná, a to i přes všudypřítomné řádění bobrů. Na trase jsme museli obnést jen jeden strom, co čerstvě spadl přes koryto. Zdolaný úsek Merklín - Čelákovy měřil asi 5 ř. km. Dál jsme nepokračovali, neboť nás v poledne čekal přejezd na hlavní cíl naší víkendové výpravy: Schwarzer Regen na německé straně Šumavy.

Tou dobou udával vodočet v Merklíně 25 cm (kubíky nezaznamenává). Minimum pro pohodlné splutí by tak dle mého odhadu mohlo nastávat zhruba při 35 cm – zřejmě se to nestává často, ale při tomto stavu se již výprava jistě vyplatí. Merklínka je malebná a udržovaná říčka s tůňkami, vrbami, rákosím a kameny porostlými mechem. Okolí nabízí výhledy na blízká stavení i na vzdálenější kopce plzeňské pahorkatiny.

Lasička