Do slezské metropole Vratislavi (polsky Wroclawi) jsme se s mojí přítelkyní Věrkou vypravili koncem září na prodloužený víkend. Již během plánování dovolené jsem si všiml, že zde funguje několik půjčoven kajaků (splywy kajakowe), a tak jsme si s sebou vzali i oblečení na loď. V sobotu 28. září jsme vyráželi na jednodenní vodu po městě – ve stejný den, kdy se jelo centrem Prahy „Přes tři jezy“. Zálusk jsme měli jak na velkou řeku Odru, tak na mnohem menší Olawu, kterou jsme chtěli proplout proti proudu a vrátit se po Odře zpět. V půjčovně jsme zaplatili celkem 70 PZL (v přepočtu cca 400 kaček) a nafasovali jsme klasický polský plasťák se dvěma kajakovými pádly (někdo z místních diskutérů tomu přezdívá „vážka“). Dále jsme vyfasovali masivní oranžové vesty jako na Titaniku, prý nejen kvůli topení se, ale také abychom byli v lodním provozu na Odře dobře vidět. Nutno dodat, že frekvence lodí zde nebyla větší než v centru Prahy.

Po překonání necelého kilometru proti proudu Odry, jsme zahnuli doprava a vyrazili vstříc dobrodružství. Neměli jsme k dispozici žádnou kilometráž, jen mapu a pár velmi kusých informací. Na polské wikipedii se udává střední průtok Olawy cca 3,5 m3/s. O nějakém proudu ovšem nemůže být řeč, Olawa se líně klikatí, rozšiřuje do jezer, odbíhá do vedlejších ramen a vesele zarůstá vším možným. Prvních pár kilometrů je to taková parková řeka-rybník. My jsme se podél břehu prošli den předem v délce cca 1,5 km a usoudili jsme, že zajíždět sem na kajaku a pokoušet se jet proti proudu má cenu. A co leží dál, jsme si nechali jako překvapení. Nemusí být člověk vždycky na všechno připravený.

Jen co jsme vpluli do oblasti předem neprobádané, rozevřela se před námi hladina jakéhosi zelenavého jezera. Bylo z větší části pokryto sinicemi, řasami a další vegetací. Zde nás čekala jedna z vážnějších zkoušek odhodlanosti, protože vodní porost postupně houstl, až rostl tak hustě, že se nešlo pohnout ani na jednu stranu. Nezbylo než využít dlouhých kajakových pádel jako bidel, odrážet se ode dna a posouvat se o decimetry vpřed. Při večerní rekapitulaci plavby moje Věrka tento úsek ironicky okomentovala větou: „Hezky jsme si zapádlovali v sinicích.“

Situací, kdy jsme si nebyli jistí, jestli nás říčka pustí dál, jsme pak zažili ještě několik. Třikrát jsme narazili na labutí rodinky. Ukázaly se však jako mírumilovné a nešly po nás, ani když jsme je míjeli jen o pár metrů. Na mnoha místech zase průjezd mizel mezi rákosím a vypadalo to, že řeka nadobro zarostla, ale vždycky se to nakonec dalo někudy prošťouchat.

Po přenesení dvou jezů krátce po sobě jsme zahnuli do dlouhého slepého ramene, které se nedaleko místa jménem Nowy Dom přibližuje až na 100 metrů k Odře. Zde jsme kajak na Odru přetáhli a po proudu jsme se vraceli do centra Vratislavi. Podařilo se tak zdárně dokončit okruh, o kterém jsme zprvu nevěděli, jestli vlastně půjde projet. Pokud by to někoho zajímalo, námi vypůjčený kajak nese označení Aquarius Pro Tour 470, a zřejmě patří mezi klasiku polských půjčoven. Je stabilní, ovladatelný a dobře jede po voleji. Sezení ovšem není nijak zvlášť pohodlné a rovněž jeho 38 kg čisté váhy bez bagáže se nechá při přenášení tahat.

Z necelých čtyř dní ve Vratislavi jsme tak jeden den strávili na vodě a byla to skvělá alternativa k chození po městě.

Navíc jsme narazili ještě na jeden pěkný příklad, jak je toto město sžité s vodou. Nedaleko soutoku obou popisovaných řek jsme při procházce narazili na dětské hřiště, které sestávalo z umělého potůčku, na kterém byl celý poměrně komplikovaný systém miniaturních přehrádek, pump a dalších vodohospodářských prvků v provedení pro děti. Přestože byl už konec září, ve vodě se zapáleně ráchaly desítky dětí. Byly ve svém živlu. Na nějaký tablet si v tu chvíli ani nevzpomněly.

Lasička