Každý nějak začínal. Na mě ze vzpomínek z toho vodáckého dávnověku vyskakují docela milé obrázky, o které bych se s vámi rád podělil.

Na moji první vodu mě vzali rodiče v červenci 1974. Byl jsem tehdy pětiletý hubený porcelánek s mírně legrační nafukovací vestou.

Splouvali jsme Jizeru z Podspálova do Turnova. Na začátku bylo nějak chladno a pršavo, na to si moc nevzpomínám, ale proto mám na fotkách ten kulich. Řeka se mi tehdy zdála hrozně široká, břehy daleko, něco jako Slapy. Zato voda byla čistá a pod lodí ubíhalo dno jako mozaika ze světlých a tmavších oblázků.

Byla to éra laminátových kánoí. Táta měl rád kánoe typu Malše. Ta se na rodinnou klidnou vodu dobře hodila – byla prostorná a stabilní. Přes nízké borty se dětem dobře nastupovalo. Bylo tam hodně místa pro bagáž. Tu tvořily loďáky neurčité barvy uložené uprostřed, na kterých jsem většinou seděl. Mamka měla místo na háčku a starala se o mě.

Zdálo se mi, že loď je strašně veliká, dalo se v ní i chodit. Pro mé dětské oči byla příjemná ta kombinace dřeva a barevně natřeného laminátu, který měl zvláštní vůni. Příď při jízdě prorážela se šuměním vodu a za pádly se tvořily zajímavé velké víry. Při najetí na kámen vydávala kánoe mírně strašidelný zvuk.

K vodácké výbavě patřil vedle loďáku i „kouzelňák“ – tmavá plechová zacvakávací krabice s víčkem, kam se dávaly doklady a peníze. Další krabici, tentokrát stříbřitě hliníkovou dvoudílnou kvádrového tvaru s dírkami naši vozili na balení kuchyňského náčiní a některých potravin.

Mezi nejzajímavější vybavení lodi patřila kolejda. Byla skládací, k lodi se přivazovala koženým řemenem. Do kánoe se pohodlně vešla a okolo jezů po nich táta někdy tahal celou loď.

Jizera v tomhle úseku je pověstná jezy, které kradou vodu na dlouhé vzdálenosti. Mě to tehdy nějak nevadilo. Naši táhli loď mělčinou, a kde bylo o trochu víc vody, tak táta používal „koloběžku“ – odstrkoval se jednou nohou ode dna. V čisté vodě byly občas vidět ryby, hladina se leskla ve slunci.

Bavily mě zastávky na břehu. Hrál jsem si ve světlém hrubém písku a vybíral z něj barevná omletá sklíčka a knoflíky. Ty kdysi vyházeli skláři jako odpad do řeky v horách proti proudu. Ten poklad zářil na slunci všemi barvami.

Nebo jsme dělali ohníček na břehu a něco opékali. Buřtíky voněly. Z opékaného tvrdého sýra se dal vytáhnout pružný kousek, neboli „žvejkačka“, který chutnal výborně.

Tátův na ohni vařený černý čaj v očouzeném kotlíku naopak příšerně uzeně smrděl kouřem. A proto se dal pít jen, když jsem zadržel dech. Navíc v čaji plavaly podivné „rybičky“ neboli černé kousky čajových lístků. Táta do kotlíku házel spoustu kostek cukru, které zajímavě žbluňkaly.

Večer u ohně pohybující se žhavé konce opékacích klacků vytvářely v šeru zajímavé obrazce. Příjemně unavený jsem nabalený večer zalezl ve stanu do spacáku a do usínání jsem cítil jemné pohupování lodi z celého dne…

Když jsme přijeli domů, tříletý brácha si vlezl do auta za volant a s radostným očekáváním prohlásil: „Teď se mnou!“ Tak skončila moje první voda.

Velké dodatečné poděkování rodičům.

Ahoj Eki