„Pusť se té branky, pusť se ji!“ křičí asi pět brankových rozhodčích na dívčinu, která se před chvílí převrátila na nafukovací barace a teď se bezradně drží poslední branky celého závodu. Vlaje na ní v proudu.
„Neslyšíš? Pusť se ji!“ nevzdávají se rozhodčí.
Najednou dojíždí po proudu její kormidelník a co neudělá? No samozřejmě, chytá se branky. To už křičí všichni pořadatelé jedním hlasem: „Pusť se té branky!“ Ještě chvíli oba dva křečovitě objímají branku a vyvlávají za ni v proudu potoka Vavřinec. Najednou se ozve jen krátké „pouk“ a branka i dva plaváčci odplouvají s proudem dolů.
„To snad není pravda, oni nás asi neslyšeli,“ mudrují pořadatelé, ale realita byla zcela odlišná. Slyšeli, jenže to byli Poláci.

Na začátku je důležité se pořádně občerstvit

Jelikož jsem minulý značně chladný ročním vynechal, těšil jsem obzvláště na ten letošní. Sice předpověď nebyla nic moc, ale tohle si nemohu nechat ujít. Videa z předloňska jsou již okoukaná a tak se musí natočit něco nového. Nejprve to chce ale krátké občerstvení, což je výsadou Libora, který opět dovalil sladkosti ze své cukrárny.

Na potoce měli převahu kajakáři

Dorážíme na start a nějak se mi nechce věřit, že je zde tak málo lidí. Jen si pomyslím, že nebude nic zajímavého na točení a první metry jsou tomu důkazem. Skoro samí kajakáři, nafukovačku by člověk pohledal.

To už se ale blížíme k Orinocu, které je docela solidně obmotané kolem pařezu uprostřed proudu. Rychle vystupuji a po obhlídce, že nikomu nic není, zapínám kameru.

Po chvíli mi to nedá a ze břehu udílím pokyny ke snadnějšímu vyproštění lodě. Mám trochu obavy, aby toho rejpala s kamerou na břehu nevzali pádlem, ale nakonec poslechnou a loď je venku.

Letos bylo více cizinců i netradičních plavidel

Další kilometry jsou až moc nudné. Nafukovačku skoro nepotkáváme, točit není co, slunce pálí, listí žloutne, na potoce skoro nikdo není. Užíváme si krásné vody. Z poklidné atmosféry mě vytrhne křik: „Vypadl z lodě, kormidelník vypadl z lodě!“ Nacházíme se před prvním brankovištěm, kde to docela šupajdí. Beru to jako teplý bonz a rychle se snažím přistát, abych si nachystal kameru. Jenže realita by trochu jiná. Kormidelník sice opravdu vypadl, jenže za háčka byl sotva 6 letý kluk, který se jen křečovitě držel Pálavy. Ta ujížděla ve slušném proudu dolů k mostu s pilířem. Na nic nečekám a jsem připraven vyjet z vracáku k lodi, až kolem mě poplave. Ostatní projíždějící posádky byly ale rychlejší a tak už je loď u břehu a táta u své ratolesti.

Zábavu na Vlachovce nám trochu pozvedly netradiční plavidla zvaná SUP. V podstatě serfovací prkno s delším pádlem a na něm neohrožení vodáci, kteří dělali neuvěřitelné akrobatické prvky na každém stupni.

Z jejich pohybů bylo jasné, že udržet se na takto vratkém prknu (záměrně nepíšu lodi, protože tohle loď fakt není) a ještě k tomu v peřejích nebo stupni je hodně náročné. Když jsme u těch zvláštností, na startu byl i člun z lehkého gumového materiálu zvaný packraft. Kromě lodí byli zvláštností letošního ročníku mezinárodní vodáci. Kromě Němců zde přijela nějaká polská cestovka, a jestli jsem dobře rozuměl, zaslechl jsem i nějaké ruské hlásky. Hlavně polští vodáci byli terčem mé kamery, protože se koupali na hodně místech.

Když už jsem si říkal, že toho moc nenatočím, zastavujeme v zatáčce před padlým stromem. Pak už jen trpělivě držím zapnutou kameru a po 20 minutách raději balím a odjíždím. Materiálu je najednou až moc.

Později přemýšlím nad nízkou účastí vodáků na takto tradiční akci a při pohledu do kalendáře mi to dochází. Ve stejný čas se jel Krumlovský maraton a zavírala se Moravice. Byl to jeden z nejhezčích Vavřinečáků, co jsem kdy jel. Svůj podíl na tom mělo počasí, málo lidí a super voda. Tak zase příště.

Petr