myslím vzít sebou jen poloviční pádlo a trochu chuti se učit
Jasně, s kajakářským pádlem je vzducholoď lehčeji ovladatelná, nevydáš tolik síly, i to sezení je nakonec pohodlnější, ale...
Následující řádky nechť nebere autor ani nikdo jiný za sebemenší atak a prosazování "svaté" věci, ale jen jako jeden z mnoha názorů. Vždyť polemika a nesouhlas taky posouvá lidstvo kupředu.
Na vzducholodi jsem se najezdil sólo docela dost a
po počátečních veselých příhodách musím konstatovat, že měchuřina se dá s C-pádlem krásně singlovat jak v peřejích, tak i na voleji. Točivost lze lehce eliminovat vhodným a správně načasovaným záběrem, případně si lze pomoci nějakým Edou na přídi
http://www.raft.cz/Clanek-Na-H...To mě přivádí na myšlénku, chceme se vůbec na vodě zdokonalovat nebo si jen odpočinout a relaxovat?
Spousta "starých mořských vlků" brázdí řeky desítky let, sypou z rukávu neuvěřitelné vodácké historky. Avšak neustále hoblují řeku jen rovně dolů a když jde do tuhého, bez skrupulí se chopí bortů místo pádla.
Spousta "rychlokvaškových bezmozků" se vyjezdí za pár let na vyskokou úroveň, ale neustále mění loď, protože jim opět nevyhovuje - blbě se zvedá, špatně chytá vracáky atd.
Co obě skupiny (obě jsou samozřejmě extrémní) vede k tomuto počínání? Neochota na sobě zapracovat? Nemají potřebu překonat sebe sama? Dokázat si, že né v materiálu je chyba, ale že oni ještě mají (velké) skryté rezervy?
Tohle není moje cesta, ale určitě jejich volbu respektuju. Jen si myslím, že se často o něco ochuzují. O povznášející pocit
"Dokázal jsem to!"
