Líčil v ní borce, který se svou křehkou milou vyrazil do drsných hor a tam jí vláčel na kole po kopcích. Každý den se slabá dívka ptala zoufale svého trýznitele, zda by dnes třeba odpočívali, ale on jí vždy odvětil ono magické: „Jedeme, všechno je jenom o psychice.“ Dívka sklapla a podřídila se. Ale když i poslední den prudila svého borce, ten jí jasně vykázal do patřičných mezí: „Všechno je o psychice ty krávo!“ Dalibor už neuváděl jak ona dvojice dopadla, ale odvážím se tvrdit, že neslavně. Nicméně to mi nebránilo se tímto příběhem motivovat a psychickou pohodu držet na přijatelné úrovni.

Parta Borců stihla opět slalomku, vyrvali jsme naše lodě k autobusu a znovu se rozhostil nad řekou klid a chroustání jídla a žblunkání pití. Čekal nás ještě jednou tentýž úsek. Někteří potupně vzdali a místo svalnatého pádlování v šílené tempu zvolili slunění na louce. My stateční jsme opět vyrazili k místu, kde jsme ráno začínali, zase oddřeli lodě dolů a nechali se pohltit vírem událostí a řeky. Moje psychická pohoda byla ta tam, když jsem se přibližně v půlce úseku prásknul. Snaha o eskymáka byla zničena dalším balvanem, kterým mě smetl do hlubin. „Je to o psychice, ty vole!“ prolítlo mi hlavou při myšlence na druhý pokus, ale další lok vody mě přesvědčil, že právě teď je ta správná chvíle na krysení. Nebyla. Dostal jsem se mezi kajak a skálu a i přestože ho mám celkem rád, teď jsem ho dost surově od sebe odkopával. Podařilo se. Sebral jsem všechnu svou odvahu a znovu nasedl. Bylo ale nad slunce jasné, že psýcha je podlomena. Míra si řádil na půjčeném Blantovi od Jirky a já se opět zapojil za naše průvodce. Tentokrát jsem jel za Jirkou. Přece jenom je to svalouš a při jeho tempu pádlování mi za chvilku zmizel z dohledu. Přišlo jedno z těžších míst, kdy řeka se žene na obrovský balvan v řečišti. Je třeba mohutně zabrat a rovnat loď už daleko před překážkou. Místo toho se u mě projevil kobří efekt. Jakoby fascinován hadíma očima jsem nečinně sledoval přibližující se balvan. „Třeba to ještě vyjde“ napadlo mě. Nevyšlo. Proud mě smetl pod hladinu. Znovu chabý pokus o eskymáka a znovu kryska. Tentokrát jsem byl odhozen proudem k pravému břehu, kde jsem se jen taktak doplacatil z dosahu silného proudu. Můj Prijon odpálil doleva a tam ho statečně lovil Jirka. Dohrabal jsem se na břeh a trapně zůstal sedět, dívaje se na protější břeh na mého zachránce, který zatím vyléval vodu z mé lodi. Zadumaně jsem ho sledoval a přitom vzpomínal jak právě tady při minulé plavbě na nás dotíraly rafty. Jejich průvodci nám připadali jak z jiného světa. V očích jim byla patrna zoufalost a odevzdanost, když se řítili do skalisek a klienti jim vypadávali z raftu. Pro nás kajakáře to byla celkem zábava, ale pro jejich plaváčky otázka života a umlácení na šutrech. Zatímco jsem takhle bloumal, přivezl mi Dalibor na karabině kajak. To je panečku servis! Nezbývalo už mnoho do cíle. Posbíral jsem zbytky vůle a rval se znovu s vlnami a skálami. U mostu nás přivítala tišinka, kde jsem si zkusil eskymáka a tady jako na potvoru šel. Borci ještě jednou zdolali slalomku a potom i nás čekalo vyhřátí se na sluníčko, nadlábnutí se, prostě pohoda. Jirka M. se velmi rozčiloval nad neochotou místních kempařů darovat mu trochu vody. Plně jsem ho chápal a kdybychom nebyli tak líní, jistě by naši protivníci okusili odvety a to velmi tvrdé! Se slzami v očích vracel Mirek Jirkovi žlutou madam: „Bylo to skvělý, prásknul jsem se jenom čtyřikrát!“

Pajda byla tak vyřízená, že jenom stála oblečena do neoprénu ve dveřích autobusu a zasněně a nepřítomně hleděla kamsi, podobna vodácké soše. Nebylo kam spěchat a naše aktivity tomu odpovídaly. Stejně jsme ale nakonec náš mokrý binec pobalili a autobus nás odvážel směr hornatá vesnička Predel, kterou údajně taliáni a naše výprava s gustem nazývali lidově Prdel. Na hranicích nám málem sebrali Honzu B.. Snad proto, že se tak líbil celníkovi či čert ví proč. Byli jsme odhodláni Honzu bránit, případně celníky umlátit pádly. Jakoby to vytušili a Honzu propustili.

Nyní se projevily Daliborovy geniální navigační schopnosti. Projeli jsme několik italských měst, některé i dvakrát, než se mu podařilo se trefit na dálnici. Tuto skutečnost jsme potom ocenili bujarým potleskem. Rakousko italské hranice byly pokořeny bez obtíží a kupodivu nás zde nevítala žádná sněhová bouře.

Naším nocležištěm mělo být tábořiště u městečka Spittal hned vedle řeky Drávy. Navrhoval jsem, abychom si sjeli raději Drávu, leč byl jsem surově umlčen pod pohrůžkou hození do této krásné řeky. Bezohlednému násilí se nedalo čelit a tak jsem raději napřel své síly k večeři. Ti šťastnější mezi námi šli na pivo do hospody, zatímco my ostatní jsme klohnili jídlo na vařičích.

Když byly naše potřeby uspokojeny, sešli jsme se pod stromem, chvíli jsme trápili kytary a pak vyzvali Dalibora i Jirku, aby nám ukázali v Drávě správného eskymáka, když ty naše jim nejsou dost dobrý. Jiří prohlásil, že Dalibor je už starší pán, bolí ho klouby a ať se mu nedivíme, že se mu nechce. Místo praxe se dovídáme, že na eskymáka jsou šikovnější baby, protože se jedná hlavně o to zvednout a k tomu potřebuješ dobrou práci boky.

Tak si to vodáku přeber, a když nerozumíš, jdi spát. Tak jsem šel. Zítra si na nás brousí zuby Lieser. Možná mu je vyrazíme. Anebo taky on nám. Usínáme za milého šplouchání vln Drávy a temného dunění místní diskotéky. Snad se nám zítra sníh vyhne.

Míla