Krásný předjarní den vylákal nejen první něžné bílé
kvítky, aby vykoukly zpod sněhu, který jim dal jméno. Zatímco lyžaři vydírají
hnědavé fleky na sjezdovce, vespod pod loňskou trávou se řinou čůrky vody,
aby naplnily koryto Ostravice. Hřejivé paprsky dopadají na mou tvář a v
neoprenu je mi teplo až příliš. Kupodivu mi tentokrát ani nemrznou prsty.
Po zimní přestávce opět rychle získávám jistotu v proudící vodě. Vyzkouším
si pár přejezdů, zavěsím se do silného vracáku při levém břehu a musím
vykřičet svou radost: Kluci – to je žrádlo!… Do cesty se postavil padlý
strom, ale koryto je tu už dost široké, takže není problém se vyhnout.
Další krásný vracák a několik stupínků než mineme nádraží a za mostem opět
čekám na kamarády. Další půlkilometr regulovaného koryta je nudný, ale
máme si toho po zimě tolik co říct, že nám to nevadí. Než se nadějeme,
je tu zas dlouhý a vysoký kamenný zához – jedeme na oči, protože z předchozích
let víme, že za tohoto vodního stavu je hladce sjízdný lehce napravo od
středu řečiště. Dalších pár stupínků opět svádí k hrátkám, jenomže nás
už svrbí dlaně a touha žene vpřed, ke kaskádě. Má optimální stav a po prohlídce
si střihneme, kdo pojede první. Modlím se v duchu, aby osud stál při mně
a aby to padlo na mě. Hurrááá ! Jsi moje, já budu letos první. Jako při
prvním milování… Ruce se mi chvějí nedočkavostí, když natahuji špricku.
Ještě hmatem zkontrolovat, zda nepovolil řemínek helmy a vyrážím. Ale ne
– v tom rozrušení jsem zapomněl na břehu neoprenové rukavice! Tak ať, teď
už se vracet nebudu… Jako fascinován se rozjíždím přes první stupínky a
již mě dravý proud uchopil. Zkřehlé prsty najednou nevnímám. Hop dolů a
zavěsit se pod středový balvan – teď je třeba projet „esíčkem“ a dole již
čeká veliká hluboká laguna. Ouha! Co to? – Vždyť tam přece už nic nebylo,
tak jak to, že najednou visím hlavou dolů a kolem víří milion bublinek?
Tak do předklonu, ksicht pěkně až k palubě, pádlo do záběru a předvedeme
aspoň exkluzivního eskymáka, že ano… Hrome, jak to vlastně v tom válci
visím? A jak to, že mě nepouští ven? Kdyby to bylo možné, řekl bych, že
mě pod neoprenem právě teď polívá studený pot. Už je to tak, nějak jsem
se dostal do kapsy pod pravým břehem… Další a další pokusy o zvednutí vyznívají
naprázdno. Je čas myslet na ženu a dítě. Čert vem loď. V panice pouštím
pádlo a snažím se dostat ven. Noha mi ztuhla v jakési křeči a ani
špricka nechce dolů, ve víru který mnou smýká jsem už dávno ztratil orientaci,
kudy pryč z válce. Dostávám prudkou ránu do žeber, která mě připravila
o poslední zbytky dechu. Nemihly se to mezi bublinkami vlasy Maryčky Magdonovy?
Možná už na mě čeká její náruč, aby mě ukonejšila. Ne, ještě ne, prosím
– ruce se smekají, dostávám další rány. Jak je to dávno, co jsem ještě
dýchal čerstvé předjarní povětří a laškoval s kamarády? Copak mě z toho
nedostanou? Už je pozdě. Ještě pár okamžiků dokážu vzdorovat, a pak…
Reklama
Naráz si plním plíce vzduchem a lapajíc po dechu se
posadím. Oba polštáře i peřina se mi svezly z hlavy a přestaly mě dusit.
Jen moje žena do mě dál buší a z očí jí planou blesky: Tak přestaneš už
konečně chrápat?!… Vždyť to se fakticky nedá vydržet!
Kácím se zpět na lůžko a s očima dokořán prudce oddychuji.
Jo holka, málem jsi mohla být vlastní rukou vdova. Jak je ta kanoistika
nebezpečný sport…
Honza H.