Letos, těsně po třech zmrzlých (15.-16.5. 2004), jsme si sjeli Ploučnici, abychom tím zahájili naši vodáckou sezónu. Tuhle řeku jsme ještě nezkoušeli, jelikož spíše jezdíme širší korýtka řek. Takovýhle potok jsme nejeli, co si vzpomínám, od té doby, kdy jsme se během tradičního sjíždění Jizery vydali z hecu proti proudu Mohelky. Tenkrát jsme moc daleko nedojeli, jen k první hospodě, což bylo ovšem i naším cílem. Ale k věci, tedy spíše k řece.

Ploučnice, aspoň tak jak jsme jí poznali my, je fakt krásná říčka. Skoro nerad to říkám, jelikož se bojím, že tam příště kvůli tomu nebude už k hnutí. Zatím tam byl celkem klid, žádná "magistrála" jako jsou dneska Vltava nebo Ohře. Ale v létě to tam taky asi bude rušnější. Nejedná se o rozdivočenou řeku, plnou kamenů a drsných peřejí. Je to malá nenápadná říčka, trošku náročnější na manipulaci s lodí v četných meandrech. Víc než na šutry pod vodou musíte dávat pozor, abyste nezůstali viset někde na větvi či v křoví a vaše loď nepokračovala dál bez vás. Chce to ale jen být trochu ve střehu a ve správnou chvíli správně zareagovat. Pár lodí se nám sice "cvaklo", některé pro velký úspěch u publika dokonce i opakovaně, ale jinak žádné velké drama.

Naše plavba byla dvoudenní a začala ve Stráži pod Ralskem, kde jsme si u mostu vyzvedli lodě od CK VOKOTUR. Říčka měla v tu dobu předpisových 25cm na vodočtu, které jsou údajně nutné pro její splouvání. Prvních pár kilometrů to byla docela dřina. Šířka říčky v těch místech někdy nedosahuje ani délky kánoe, takže když se tam někdo "šprajcne", je potřeba to holt trochu prošťouchnout. S hloubkou to bylo ještě horší, každou chvíli jsme dřeli. Mít tam s sebou laminátku, tak celý ten úsek propláču, ale na polyetylénkách se to dá. V podstatě se dá říct, že úsek ze Stráže až k průrvě byl asi tak nejslabší. Průrvu v Novinách p. Ralskem jsme projeli bez problémů. Trochu to drcne, do lodi cákne voda a jste z toho venku.

Pod průrvou si říčka v podstatě drží svůj charakter víceméně mělkého rovinatého toku s loukami a křovinami okolo břehu. Před Mimoní se zanoří do lesíka, ve kterém setrvá až k prvnímu mimoňskému mostu. Tam se do ní zprava konečně vlévá přítok, který řece výrazně pomůže (už to taky holka potřebovala). V Mimoni se dá i zastavit a zajít na pivko či gáblík, jako jsme to udělali i my. Doporučuji, jelikož je to nadlouho poslední příležitost. Pro jistotu jsme ale u lodí nechali stráže. Nejsem rasista a chápu, že i tamní, celkem početná rómská "menšina" taky z něčeho žít musí. Z nás to, mí drazí rudí bratři rozhodně nebude, z nás ne!!!

Koryto Ploučnice má v Mimoni víc jak dvojnásobnou šířku než dosud. Až kus pod městem se zase zúží a konečně tím pádem i prohloubí. Podle mého názoru se z Mimoně dá jet už i za mírného podstavu. V těchto místech začíná to pravé dobrodružství. Řeka se konečně ponoří do křovinaté džungle a poprvé na vás vyzkouší fígle se svými nepřehlednými meandry. Každou chvíli to vypadá, že už jste na konečné, ale vždycky se najde nějaká skulinka v křoví, kam se vejde vaše kánoe, při troše štěstí i s vámi. Výrazně mi to připomnělo Lužnici - Starou řeku. Tady už taky v podstatě proplouváte bývalým vojenským prostorem. Téměř magicky působila konstrukce starého železničního mostu, která se před námi v jednu chvíli zjevila po výjezdu z křovin. Jedinou vadou na kráse byla častá přítomnost různého plovoucího harampádí na vnějších stranách meandrů. Naštěstí jen v celkem krátkém úseku. To, že jsme se pohybovali v okolí kafilérky, bylo celkem výrazně znát. Smradu jako v hradu... Až do tábořiště se však za námi smrad neodvážil. Anebo jsme ho přebili vlastními zdroji.

Tábořili jsme na louce k tomu předurčené, pod silničním mostem mezi Borečkem a Hradčanami. Bohužel tam není jinak vůbec nic, ani pitná voda, ani latriny, ani hospoda (nejbližší je prý tak tři čtvrtě hodiny cesty), jen příroda. V tomto místě, hned za mostem, začíná i chráněná oblast. Jo, vlastně je tam kousek na jih bývalé vojenské letiště. Prý se tam točil Tmavomodrý svět.

Druhý den jsme si sjeli úsek až do Brenné. Opět moc krásný kousek řeky, která v podstatě pořád plyne jedním směrem, ale v takových meandrech, že chvíli jedete na sever, chvíli na jih, a pokud jste zrovna v křovinatém úseku, tak za chvíli nemáte o světových stranách ani ponětí. Okolní krajina v těchto místech, kudy řeka protéká, je vlastně široký nížinatý pruh otevřených luk, případně křovinaté džungle, který je z obou stran obklopen jehličnatými i smíšenými lesy. Chvíli jedete kolem jednoho lesa a za chvíli zas kolem toho druhého. Taky jsou tam pěkné pískovcové skály. Prostě krásná a rozmanitá krajina, kde si každý najde ten svůj koutek. V horním úseku otevřená krajina převažuje, ale pár kilometrů před Brennou zase začne mít navrch, převážně listnatý les a křovinatá džungle. V celém úseku každopádně narazíte na kmeny stromů případně i lávky, které jsou potřeba buď přetáhnout anebo podjet. A mnohdy jsou to průjezdy tzv. o prsa vietnamské ženy...

Naše dvoudenní splouvání Ploučnice skončilo pod jezem v Brenné, odkud jsme se plní dojmů rozprchli do svých domovů. Už se těším na další řeku a doufám, že vy ostatní, co jste tam byli se mnou, taky!

Dáva

P.S.: Pokud se chcete mrknout na nějaké obrázky, nakoukněte do mé fotogalerie na dava.webpark.cz