V poměrně nabitém pracovním programu uprostřed týdne se mi podařilo vyšetřit tři a půl hodiny. Protože všechno vodstvo teče jako zběsilé, mám neskutečné cukání: Co se tak za tu chvilku dá stihnout? Mohl bych jet na Ostravici pod jez do Vratimova nebo na kamenný zához na Odře v Polance. Případně do Bašky, kde je na Ostravici hezká trojková kaskádka. První dvě varianty moc lákavě nevypadají, v Bašce jsme byli s Pavlem v pondělí - a pak, to už bych i s převlékáním měl tak našponované, že bych na vodě moc nepobyl. A co takhle Porubka? Nikdy jsem se neodhodlal ji jet. Vždycky jsem dal přednost něčemu jinému, připadalo mi málo pravděpodobné, že by zrovna Porubka měla být kdovíjak lákavým cílem. Ale co když jsem jen přehlížel něco, co mi leželo přímo před nosem? Kdo zaváhá, nežere. Rozhoduju se bleskově a stejně bleskově strhávám ze šňůry ještě nedosušené vodácké propriety. Loď mám ještě na střeše, ani jsem ji ještě nesundával, což mi teď ušetřilo čas.

Vodácký pánbůh stál nade mnou a tak jsem všechny křižovatky plynule projel na zelenou, abych pak včas stihnul vyhledaný spoj. V Horní Lhotě jsem mezi chatkami zahrádkářské kolonie koutkem oka zaregistroval problematickou nízkou lávku. Pod lávkou bylo ještě jakési prkno a kovová konstrukce, to by mohl být opravdu zásadní problém. Koryto je příliš úzké a voda žene jako splašená, o nějakém přistávání nemůže být ani nejmenší řeč. Rozhodnutí je jednoznačné, začít musím někde tady.

U domku, k němuž lávka patří, se pohybují dva starší muži a tak se jich přímo zeptám, jestli bych si mohl loď na půl hodinky u nich složit. Ochotně souhlasí, takže se převlékám jen do spoďárů, trika a vodáckých suchých kalhot. Zbytek nechám v lodi a převleču se později. Autem se vracím do Poruby na smyčku tramvaje, odkud se příměstskou tramvají za okamžik vracím zpět. To už pozorně natahuju krk, abych pohledem z tramvaje vytipoval případná problematická místa. Zdá se, že to svezení docela bude stát za to – koryto je úzké, silně meandrující a už předem vidím, že se na některých místech budu muset docela snažit. Trošku mě leká pohled na nízkou lávku, před níž není mnoho místa na přistání a na drátěný plot, který u jedné chatky zcela přehradil koryto. No, nějak se s tím budu muset popasovat. Když se opět na zahradě u těch ochotných lidiček převlékám do svých „smradlavých kůží“, jak říká moje drahá choť neoprenům, vychází na zápraží stařenka a křižuje se. A to kdybyste, milá paní, věděla, kolik takových bláznů je!

Neváhám a odrážím od břehu, musím to stihnout do Poruby ke smyčce včas. Spád sice není velký, ale voda, která se snaží vtěsnat do korýtka úzkého 2-3 m, musí běžet o to rychleji vpřed. A kajak s ní. Nabírám slušnou rychlost. Mám svírání zadku, kolik mě čeká po cestě pastí na medvědy. Nedají na sebe dlouho čekat. Návaly pod podemleté břehy a na stromy zasahující do koryta vytvářejí překvapivé množství bubláků a já se ocitám po pár desítkách metrů hlavou dolů. Bez přemýšlení zvedám a až pak si říkám – no helemese, Porubka, a takhle mě bude zaučovat? Od této chvíle už ji nepodceňuji. Rychle připlouvám k chatce, kde jsem prve viděl v korytě ten drátěný plot, následuje za docela obtížným zablokovaným meandrem. Z vody vylézám u pohodlných schůdků, které však – ouha – vedou na jiný oplocený pozemek. Nezbude než s kajakem přelézt přes plot a prodrat se ostružiním a křovím k tramvajové trati a podél ní těch pitomých 100 metrů přenést. Voda se utěšeně žene dál a ani na okamžik nemůžu polevit v pozornosti, kdekoli může být zátaras.

Lávku, kterou jsem zahlédnul z tramvaje, jsem se rozhodl podeskymovat. Přistát nad ní by sice nakonec nebyl takový problém, jak se prve zdálo, ale už z principu: Přece kvůli tomuhle nebudu vylézat z lodi, kdovíkolik takových ještě bude… Jo to dvě klády vzpříčené tak, že jedna je pod hladinou a druhá nad ní, to by byl tvrdší oříšek, to už si o přenesení říká. Meandry a meandry, voda tlačí tu na břeh, tu do obnažených kořenů stromů, nebo na bariéru z náplavu. A bubláky kam oko pohlédne. Někdy si pomocnou smyčkou vypomáhám sám, někdy mě dokonce proti mé vůli proud otočí, když ve snaze nenechat se natlačit na překážku vyjíždím do vnitřního oblouku zatáčky. Proud postupně mohutní a koryto se rozšiřuje na 5-6 metrů, ale jinde se opět zužuje a opět rozšiřuje. Před Čavisovem je u stavení, které snad kdysi mohlo být mlýnem či pilou, krátká peřejka s vlnkou, kde se dá při troše dobré vůle i surfovat. Vzápětí však musím opět z lodi, koryto je znovu zcela zablokované. Kousíček dál je zato pod silničním mostem pro zpestření další hezká peřejka. Na chvilku opouštím civilizaci, uprostřed lesa ale vjíždím do rozsáhlé zahrádkářské kolonie. No potěš pánbůh, koryto zahrádkáři zregulovali kolmými výdřevami. Je stěsnané na pouhé 2 metry a voda opět o to víc zrychluje. Jestli tam v puzení lidové umělecké tvořivosti nějaký Přemek Vodvaha něco stvořil, bude veselo. K mému ulehčení se však žádné takové překvápko nekoná a jen hladce vybírám ostré zatáčky jednu za druhou. Točí se to donekonečna jako na tobogánu a já se bavím udivenými pohledy, které ze břehu sklízím. Už mě ani nevzruší, když jeden ze zahrádkářů pokřikuje něco o nějakém mostku. No a co má být – lehce vylehnu na pádlo a je to, ani eskymovat nemusím. Takových už mám dnes za sebou víc.

Když tahle zábava skončí, až toho lituju, neboť vjíždím do rovnějšího úseku, kde se na vrbičkách nachytal ledasjaký svinčík. Náhle přichází levotočivá zatáčka a zpustošená lávka, která vytvořila neproniknutelný náplav a teď mě potřetí žene z lodi. To jsem již ve Vřesině u hřiště a pomalu se blížím k cíli. Pod silničním mostem je koryto opět širší a zdá se, jako by se to odsud mohlo dát sjet i na otevřené deblovce. Ouha, chyba lávky. Na konci rovinky je docela ožehavé místo, bordel z nějakého staveniště a za ním hned pár opět výživných meandrů, které rozhodně nejsou pro delší neobratnou loď a neobratného jezdiče. Další rovinka a nad řekou most, jenomže co to vidí mé bystré oko? – Za mostem kovová konstrukce jakási, kterážto na vetřelce jest nastražena za účelem jejich záhuby. Voda se na ni tlačí, zvedá se a kalně pění, úniku není. Břehy jsou velmi strmé a hlinité, vyškrábat se na ně není žádný med a jak se zabořím do bahna, mlaskne to a rázem jsem bez tenisky. Budu muset dojít v neoprenové fusekli, i když dostane pořádně zabrat. Ta zábrana slouží k tomu, aby na porubské koupaliště nepronikali spoluobčané, kteří by se rádi koupali, ale neradi by za to platili. Kolem koupaliště musím kajak přenést, na konci je další zábrana a to ještě daleko problematičtější.

No a závěrečný úsek už je spíš z povinnosti, od průjezdu mezi baráky ke smyčce těžko čekat bůhvíco. Pádlem zamávám dětem, které na mě pokřikují z okna školy, vytáhnu loď, navážu na auto a tak jak jsem odjíždím domů. „Smradlavé kůže“ svlékám rovnou doma na balkoně a opět je věším zpátky na šňůru. Časově to klaplo dokonale. Jsem spokojený, i když si Porubku nejspíš nezapíšu zlatým písmem mezi ty toky, na které se pravidelně vracím. Ale myslím, že nepřeženu, když napíšu, že větší část ze sjetých 12 km měla obtížnost WW II. A to je docela překvapení na to, že jsem prakticky nevytáhnul paty z Ostravy, ne? Porubku najdete na mapě na adrese: atlas.cz.

Honza Hrubeš