Brodiště řeky Acheron v SZ Řecku (v okolí města Glyki) jsme si prošli už mnohokrát spolu s kvanty dalších turistů, nicméně posledních pár let mě lákalo pustit se dál po proudu, kam už se drtivá většina návštěvníků mimo pár organizovaných raftových výprav nevypraví. Vždy to mělo háček – chyběl parťák, který by měl stejný plán, a někdo, kdo by mě vyzvedl v cíli.

Původní plán byl začít v Glyki – ideálně si prkna vytáhnout až k tradičnímu cíli brodařů u kamenného mostu. Končit jsme chtěli až v ústi do moře v Amoudii (mimo jiné fajnový surfový spot, kde jsme již loni zkoušeli sjíždět vlny na paddleboardech). Dle měření bychom před sebou měli něco kolem 23 km plavby.

Nakonec jsme prkna vytáhli jen pár set metrů proti proudu a hlavní část našeho výletu byla pod konečnou brodařů. Na doporučení místní raftové agentury jsme výlet ukončili v Kastri, jelikož dle jejich tvrzení je druhá část velmi komplikovaná, ne-li nesjízdná kvůli velkému množství popadaných stromů a nutnosti velmi často přenášet. Se stejnou agenturou jsme se též domluvili na transportu z cíle zpět k autu – řekli si o 25 EUR a licitovat se s nimi moc nedalo.

U Glyki se mění charakter řeky, kdy ze soutěsky mezi kopci se koryto otevírá. Ubývá též kamenů v řečišti. Vody bylo tehdy dle agentury znatelně víc, než je zvykem později v hlavní dovolenkové sezóně. Dle našeho hodnocení na SUPy s krátkou ploutví tak akorát…

Etapa měla něco kolem 13 km a trvala nám něco mezi 3-4 hodinami. A bylo to tak akorát; představa že v Kastri jsme teprve v půlce, by byla dost frustrující…

Charakter plavby

Řeka je neregulovaná, přírodní, úroveň etapy bych zhodnotil něco mezi ZWC a WW1. V horní části je znát, že jsou snahy o prohrabávání koryta bagry, jelikož velmi často se řeka rozšiřuje do širokých štěrkových lagun, což se pochopitelně projevuje na hloubce vody. Tyto jevy se ve spodní části etapy už příliš neobjevovaly.

Cestou jsme potkali asi 3 umělé stavby = náspy – ze zvyku z českých řek jsme předpokládali, že půjde o nějaké náhody k MVE atd., ale spíše šlo o zadržovací objekty na část vody pro zavlažovací kanály nedalekých polí.

Po cestě nebyl ani jeden jez/stupeň či podobná stavba. Řeka až na občasně naplavené odpadky (nejspíš z období s vysokou hladinou) působila poměrně čistým dojmem po celé délce etapy.

V první cca čtvrtině až třetině plavby nebyla ani nouze o „vodácké taverny“ na břehu řeky, což byla první věc, kterou jsme rozdílně od českých řek považovali za nepravděpodobnou. Zastávky jsme nakonec ale nedělali, zásobeni jsme byli dobře (velmi doporučujeme, zvláště jedete-li mimo hlavní koupací sezónu; v druhé půlce etapy už pak s občerstvením nepočítejte vůbec).

Hlavním negativem bylo několik spadlých stromů, které bylo nutné přenášet, ačkoliv jsme se předem obávali podstatně většího počtu (přetahovat jsme museli cca 3x, široké rafty by určitě musely víckrát). A za mě nejvíce proud, který velmi často táhl do větví stromů podél břehu.

Překvapením pro nás byl velký počet „květáků“ po celé délce etapy, některých i dosti silných, kdy se člověk na prkně dost zakymácel.

Druhá polovina etapy byla již více monotónní; řeka se více uzavírala mezi stromy a častěji meandrovala + prohlubovala se. Proud však i zde byl celkem konstantní. Pádlovali jsme prakticky celou cestu, ačkoliv výměnou za nižší rychlost splutí by se v mnoha úsecích jistě tolik nemuselo. Z mně známých řek bych to srovnal s Ploučnicí – ovšem více to teklo, méně meandrů a stromů přes cestu a taky širší koryto.

Čekali jsme určitě větší zastoupení místní fauny (sladkovodní želvy atd.), avšak nakonec jsme kromě pár dravých ptáků a volavek neviděli prakticky nic. Úspěšnější bychom nejspíš byli poblíž ústí do moře, kde se dá půjčit kajak/kanoe atd.)

Vyzvednutí cajků a transfer zpět k autu byl domluvený u silničního mostu v Kastri. Vylézali jsme po levém břehu skrze areál příjemně působící taverny, která ale byla v čase doplutí ještě zavřená.

Další úsek pod mostem vypadal stále velmi dobře; bez osobní zkušenosti však těžko hodnotit, jak daleko by se ještě dalo příjemně plout.

Plavba byla zajímavá a určitě to stálo za to splnit si jeden z dlouho plánovaných cílů. Na vodě jsme celou cestu byli sami a je možné, že na paddleboardech jsme etapu sjeli jako jedni z prvních – alespoň podle překvapených výrazů místních, které jsme po cestě potkali.

Michael Jindra