V srpnu 2020 jsme s mým háčkem navštívili řeky v předhůří bavorských Alp. Řeky jsou tu krásné, dopravně dostupné, bez davů a i na konci léta plné vody (viz. Amper). Vzhledem k prázdninové přehuštěnosti jezera u začátku říčky Würm se posouváme zas o kousek dál k východu – míříme do města Wolfratshausen jižně od Mnichova. Na následující mapce je červeně vyznačena poloha úseku druhé plavby.

Město Wolfratshausen leží na dolním toku řeky Loisach. Po chvilce pátrání nacházíme bezplatné parkoviště kus jižně od prvního mostu přes řeku. Řeka je plná mírně kalné vody, ale ze břehů se nevylévá. Nafukujeme baraku a podplouváme místní mosty ozdobené vlajkami.

V dolní části města nás zastaví špatně sjízdný jez. Pokud by byl nižší průtok (aktuálně však okolo 150 m3/s), dal by se zřejmě jet vpravo. Ale my se dnes nedobrovolně koupat ani dávat zachraňovat nechceme. Proto přenášíme loď okolo jezu po pravém břehu.

Při obnášení jezu potkáváme skupinku čtyř Němců transportujících dvě těžké kánoe. Dáváme se do řeči. Plují už dva dny a jsou evidentně hodně unavení. Velké vlny při tomhle zvýšeném průtoku do jejich pevných kánoí nalévají hodně vody, protože jejich borty jsou pro takovou plavbu příliš nízko. Tyhle německé kánoe bych připodobnil snad vzdáleně k vylepšenému českému typu Malše. Němci mlsně okukují naši Baraku, ptají se na cenu a tak. Člověk je zas jednou hrdý na český výrobek.

Po přetažení jezu opouštíme město a obklopí nás hustý porost lesa. Voda teče hodně rychle, ale spíš kanalizovaným korytem. Instinktivně vybírám místa, kde by se dalo přistát, kdyby něco, ale moc jich nenacházím.

Zprava náhle přitéká veliká světle zelenošedá řeka, kterou dělí pár ostrovů na několik ramen. Hned je jasné, že Isar je dravější řekou, než předchozí lehce zdomácnělý Loisach.

Řeka se rozšíří a ještě o něco zrychlí, těch asi 300 m3/s není úplně sranda. Tmavá voda Loisachu se míchá se světlou a studenější vodou Isaru.

Za chvíli v dálce spatříme další jez, který vypadá spíš jako přehrada křížená se zastřešenou dřevěnou lávkou a ozdobená věžičkami.

Jez u města Icking se blíží závratnou rychlostí a zlověstně hučí, adrenalin v žilách vře. Při tohle nadstandardním průtoku tak raději přistáváme o něco výše u navigace vlevo. Dodatečně zjišťujeme, že o kousek níž byla opravdu příjemná přistávací plážička.

U jezu nacházíme tabuli s četnými vodáckými zákazy. Napadá mě věta mého synka, který u daleko skromnější cedule jedné přírodní památky pokýval hlavičkou a prohlásil: „Tady se nesmí nic!“.

Nad jezem taky začíná obnovené rameno Isaru jménem Auenbach. Pečlivá německá značka nás upozorňuje, že z bezpečnostních důvodů je ho zakázáno splouvat.

Jelikož se připozdívá, stavíme v lese stan a před spaním sebou plácneme do ledovcově šedé a značně studené vody Auenbachu.

Ráno snídáme a balíme stan, slunce zas optimisticky posvituje. Fascinuje mě otázka, co může být nebezpečnějšího než rozvodněný Isar? Zákazů je tu evidentně příliš mnoho, vodáci žádní. Místo dlouhé přenášky pod jez tedy objevujeme Auenbach. Vody je limitně, ale vše lze bez problému projet. Vlevo přichází přítok z romantického jezera s čistou vodou, kde se při průzkumu i koupeme.

Po pár stech metrech Auenbachu ale přichází nepodjetelný most zatarasený naplavenými větvemi. Dále je tok sice průjezdný, ale už více zapadaný. Končíme objevování klidného potoka a spořádaně přetahujeme loď okolo cesty pod jez zpět na vlnící se Isar.

Isar zažíváme jako velkou ledovcově kalnou a studenou řeku s rychlým proudem. Nedávno tu byl druhý povodňový stupeň, řeka evidentně vlekla celé vzrostlé stromy i s kořeny.

Řeka Isar ale zdaleka neteče jen rovně, různě se tu proplétá mezi zaplavenými štěrkovými ostrovy, na kterých je zachyceno velké množství dřeva. Část těch povodní naplavených stromů zasahuje výrazně do plavební dráhy. Řeka hodně táhne a hledání ideální stopy (o které nevíme, zda po povodni vůbec existuje) dělá z plavby v nepřehledných zatáčkách poněkud adrenalinovou záležitost.

Po několika dalších kilometrech rychlé plavby potkáváme v pravé části toku velký označený kámen jménem Georgenstein, na který naráží proud řeky.

Pak následuje za pravotočivou zatáčkou další jez u města Buchenhain. Na loučce nad jezem si dáváme oběd a klábosíme s procházejícími turisty. Dalo by se bez problému plout ještě dál, jen pozor – centrum Mnichova se po Isaru proplouvat nesmí. Těch 13 km nám po Isaru ale pro tentokrát stačilo.

Vlastní údolí Isaru tu válcují časté povodně, proto není skoro obydlené. Na vlak tak musíme vzhůru do nedalekého městečka Buchenhain na levém břehu. Ukazuju háčkovi mapu naší další cesty a ta se všetečně ptá: „Co jsou ty šedé obloučky?“
Vysvětluju, že to jsou skály. Háček nevěřícně vyvalí oči: „My polezeme s lodí na skály?“
„Jsou tam schody,“ zněla moje odpověď. Byly, naštěstí.

Nahoře si dáváme kafe v pěkné zahradní restauraci. Příměstský vláček zpět do Wolfratshausenu nám jede každých 20 minut. Po pendlu s lodí k autu míříme dál k východu na blízké řeky Traun a Alz.

Ahoj Eki