Úsek Merano-Bolzano

Jsme se ženou typičtí pálavisti: Otava z Čeňkárny, Vavřinečák a nedávno trojský kanál – když už jsme si koupili vesty a helmy. Protože často jezdíme do Itálie přes Alpy, vyhlídka kolem dálnice nás dávno láká ke sjezdu nějaké ledovcové řeky. Ale odhodlali jsme se až nyní, nakoupili jsme mapy a kilometráže. Bohužel nemáme kamarády s vybavením, nemůžeme počítat s více auty a více loďmi na vodě, a proto je úkol najít a naplánovat správnou trasu je o to těžší: řeka musí být zajímavá, ale ne moc těžká, podél řeky musí vést autobusová linka nebo nejlépe vlak.

Protože se nám naskytla příležitost jet služebně do Itálie přes Innsbruck a Brenner s jedním dnem volna, rozhodli jsme se vzít s sebou pálavu a sjet řeku Etch (italsky Adige) v německy hovořícím regionu Südtirol (italsky Alto Adige!). Podle informací Italů a průvodců po řekách (raft.cz a DKV) by se mělo jednat o „jednu z nejoblíbenějších italských řek“. Zároveň by měla být snadno dostupná po železnici s nádražími blízko u řeky. Obvyklý začátek plavby je v Meranu, a řeka je odtud podle kilometráže WW II- WW I a má téci nádherným údolím.

Plánujeme vyplout z Meranu (Merana) s koncem plavby těsně před Bolzanem. Nádraží je tam, kde má být, ovšem řeka představuje strašné zklamání: nechutný přímý kanál podle rychlostní silnice, sice s rychlým proudem, ale úplně bez vln. Doufáme, že dál proti proudu to bude lepší. Křižujeme autem proti proudu řeky zleva doprava po mostech přes řeku až ke Gargazonu (Gargazzone), kde má zhora končit WW II. Pořád ten samý obrázek a to i na mostě těsně před Meranem (resp. za Meranem vzhledem k proudu řeky). Peřeje vidíme až v samém Meranu, ale jsou až příliš vodnaté a nelíbí se nám zdi navigace. Máme strach a nechce se nám plout přes město. Zároveň nikde ani stopa vodáka, a to je první týden v červenci!

Rozhodujeme se zvolit nějaký hořejší úsek, kde očekáváme něco bližšího našim zkušenostem. Začínáme také chápat, že kilometráž je v cizině asi dvacetkrák méně podrobná, hodnocení obtížnosti se liší, vodní stavy kolísají a potřebujeme vždy udělat důkladnou prohlídku terénu.

Úsek Latsch - Kastelbel

Tento úsek úsek WW IV jsme si prohlédli, protože jsme z kilometráže nepochopili, jestli je elektrárna Kastelbel nad vesnicí nebo pod vesnicí. Tedy, nad Kastelbell elektrárna není. Podle vizuálního hodnocení ze silnice byla malá voda, ale asi by se český, moravský nebo slezský vodák, zvyklý dřít dnem o dno, na kajaku nebo na pálavě peřejemi bez problému protáhl. Pokud bychom byli v týmu, zkusili bychom to.

Úsek Kastelbel (Castelbello) – Töll

Tento 18 kilometrový úsek WW II+ až WW II jsme sjeli asi za 2 hodiny a byli jsme spokojeni a plni zážitků. Podle všeho byla malá voda. Pálavu jsme nafoukli v centru kousek nad mostem na kraji cyklostezky. Na stupni za mostem jsme ani nenabrali. Do elektrárny, která je asi 1.5 km od mostu v centru Kastelnbel, se za daného stavu vody jedná o říčku typu Svratky pod Vírem. Jeden malý stupeň (cca 500 m od mostu v centru Kastelbel) jsme podezřívali z nebezpečného válce, takže jsme projeli těsně kolem břehu, abychom to měli blíž k záchraně.

Pravá legrace začíná od elektrárny, která je těsně za lávkou přes řeku. Zastavit lze za malé vody bezpečně vlevo před lávkou, v případě očekávaných problémů možno i dříve: Háček se v nouzi může chytat vrbiček. Elektrárna je mimo koryto řeky po pravé straně a není překážkou v pravém smyslu slova. Nesaje ale naopak vypouští ohromné množství vody, čímž deformuje proudnici a zrychluje proud. Těsně za elektrárnou je stupeň a v rozestupu asi 250 metrů následují další dva. Doporučujeme prohlédnout úsek od lávky minimálně k druhému stupni. První stupeň je nejobtížnější vzhledem k mase vody, která přitéká z boku z elektrárny. Sjeli jsme jej bez větších problémů těsně u levého břehu mezi jakýmsi kůlem a vrbičkami. Mezi stupni jsme zastavovali a vylévali vodu. Žádní vodáci ani jejich stopy (žádné přenášecí cestičky, prostě nic).

Dále následuje bezstarostná superrychlá jízda na malých vlnkách v širokém korytu, které je přímé a regulované, ale za daného vodního stavu s četnými místy s protiproudem k přistání u obou břehů. Masa vody imponuje a máme trochu strach z peřejí, které nás čekají (podle kilometráže a prohlídky z vlaku).

Za mostem ve Stabenu (Stava) následuje první peřej. Je krátká a vesele pohoupe. Pokud má někdo problémy zde, nedoporučujeme plout dále. Řeka se dále zatáčí a stává se méně přehlednou. Každých 200 metrů zastavujeme a prohlížíme trasu před námi, ačkoliv se musíme prodírat hustým ostružiním a křovinami. Prošel jsem 200 metrů dopředu po náspu a přes pás stromů a křoví jsem prohlédl řeku. Vrátil jsem se do lodi k ženě a řekl jsem: „Teče to rychle, ale neviděl jsem nic strašného.“ A pravé peřeje začaly. Háček létal s přídí lodě nahoru a dolů, v nejnižším místě jsme neviděli přes vlny dopředu a pádlovali jsme jak o život, obracel jsem loď tak, aby ji nezalévalo z boku. Naštěstí nehrozilo velké nebezpečí, protože v korytu nebyly překážky, vlny byly vysoké, ale pravidelné, a pálava se prohýbá tak, že se nezarývá do vody. Určitě je WW II+ podle raft.cz správné hodnocení. Kdyby však byl úsek delší nebo vodnatější nebo bychom byli nuceni nouzově přistávat, bez samovylévací lodě bychom asi měli problém. Další poučení: neprohlížet řeku přes křoví, prodrat se za každou cenu blíže, háček pak nebude moci podezřívat z vědomé mystifikace. Bohužel nemáme z vodnatého úseku za elektrárnou žádné fotky. Krásné svezení!

Poslední úsek před Töll je spíš WW I, životě důležité je však zavčas zastavit. Na fotce je vidět místo ukončení plavby; je možno si představit také průtok řeky. Brzo po výstupním místě následuje hráz přehrady s impozantním přepadem a vývařištěm.

Vojta Harok