aneb
ŘEKA S FLUIDEM VÍRY

Šlapanka není tanec, i když nám splouvání zpříjemňovala hudba, a to, co jsme na řece provozovali, občas taneční kreace připomínalo. Šlapanka je malá říčka, tekoucí od Polné k Havlíčkovu Brodu, kde se vlévá do Sázavy.

„Je dobře sjízdná od soutoku se Zlatým potokem nad Šlapanovem. Zprvu teče mělkým otevřeným údolím, místy zalesněným. Krajina je příjemná, velmi malebná. Řeka má bystrý proud a četné zákruty, místy tvoří mírné peřeje. Břehy bývají často hustě zarostlé a zasahují do řečiště, což ztěžuje plavbu i orientaci. Navíc bývá řeka zatarasena padlými stromy. Okolí řeky je neosídlené. Voda je po většinu roku čistá, pouze na podzim bývá značně znečištěna odpady ze škrobárenských závodů. Šlapanka je celoročně bohatá na vodu. Její sjízdnost odpovídá horní Sázavě. Můžeme ji splouvat již za mírně zvýšených stavů, kdy vodočet v Mírovce ukazuje alespoň 85 cm. Celý tok má průměrnou obtížnost WW-I. Vzhledem k častým překážkám je třeba počítat se sjetím celého toku za tři – čtyři hodiny.“

Tolik vodácký průvodce. Kdo jej psal, ten věděl.

Nadcházející první mrazivý podzimní víkend ve mně vzbudil paniku posledního zvonění - že jsem letos nesjel tolik řek, kolik jsem chtěl. Kam se vrtnout? Sázava? Vlára? Trochu daleko. A co Šlapanka? Název řeky mne neodradil: věřil jsem, že potok, který jsem přecházel na výletě v Polné, bude sjízdný. Kdo pojede se mnou? Oslovení kamarádi mně vesměs poslali do p*** (je zajímavé, že p*** se pojí – stejně jako tajfuny – s ženským jménem: Anča, Iva, Helenka… ). Jedině Radek byl ochoten se mnou vyrazit. Asi proto, že při svém správcování na chatě v Blatinách má racionální manželku daleko. O Šlapance sice nikdy neslyšel, ale věřil, že existuje, a bude sjízdná.

Setkání v Havlíčkově Brodě, motoráčkem podél řeky jedeme do Šlapanova. Pohledy z okna vlaku nasvědčují, že naše víra ve sjízdnost bude naplněna. A tak víra skutkem učiněna jest, na rozdíl od spolucestující malé Japonečky s obrovským kufrem, které jsme nestihli vysvětlit, že Jihlava je cíl vlaku, a ne náš, a s důvěrou vystupuje spolu s námi ve Šlapanově. Její víra je fikcí, dál pošlape pěšky. My jdeme na vodu.

Ve Šlapanově nad mostem na říčním km 11,6 za stavu 70 cm na vodočtu v Mírovce nasedáme do pálavy. Je pravé dušičkové počasí. Přesně s prvním záběrem pádel se krajina rozezní hlasitou zvonkohrou z kostelní věže: „Až rááno, až rááno, až búúde bílý deén“ vytváří ideální rytmus pro pádlování na dlouhé nadržené hladině nad prvním jezem. Ctíme náladu a věříme, že po takovém startu nás nemohou potkat špatné věci. A tak přenášíme jez a vplouváme do království říčky. Ta je široká nejvíce na otočení pálavy, ale většinou užší. Hloubka tak akorát na splutí, pět centimetrů navíc by neškodilo, patnáct do stavu doporučeného průvodcem ideál. Sláma ve větvích svědčí o tom, že dokáže „houpnout“ i o metr a půl, ale to bychom přišli o četné meandry a kouzelné přizpůsobování rychle se měnící proudnici. Několikrát obnášíme padlé stromy, jindy je v řečišti přelézáme baletními až artistickými výkony, anebo rozpádlujeme pálavu, zavřeme oči a pokoušíme se bariéry roští prorazit. Ačkoliv jsme mladíci pokročilého věku, stoupá nám s překonanými překážkami sebedůvěra, zvlášť poté, co se Radek dokáže zachytit klenutých větví nad řekou, když mu při přelézání pod nohama ujíždí pálava. Ta je zakrátko pokryta listím a větvemi a zcela splývá s listopadovou přírodou. Přes četnost překážek však Šlapanka není typickou vrbičkárnou, skýtá spoustu úseků čisté vody, okolí řeky je opravdu hezké, a tak si užíváme pádlování s  podzimní náladou.

Pět kilometrů před ústím do Sázavy proplouváme obcí Mírovka, za níž se charakter Šlapanky mění. Nejprve je to křovím zarostlý úsek („Už se dnes nemusím česat“) s několika malými stupni pod obcí. Jako šlehačka na dortu pak zdobí tuto džungli chomáče bílé pěny z neviditelných škrobáren („už se dnes nemusím mydlit“), dosvědčující, že informacím z průvodce se má věřit. Za chvíli se však řeka rychle rozšiřuje a v lesním úseku protéká blíže nespecifikovanou přírodní památkou, zdobenou tu modrým ledňáčkem, tu hbitou laní.

Těsně před Havlíčkovým Brodem je Šlapanka široká jako sama Sázava, ale pod kolmým skoro třímetrovým jezem, který přenášíme, se rychlým proudem zase vrací do úzkého řečiště, již bez překážek v podobě stromů či křoví. Půl kilometru je regulováno kamenem. Před silničním mostem se řeka dělí do dvou ramen a vlévá se do Sázavy. Plujeme pravým ramenem, ve stupni z rozšklebených larsenů je díra akorát pro loď. Víra funguje až do konce – pálavu jsme kupodivu neroztrhli. Levé rameno je zřejmě bez překážek a vhodnější. Po kilometru Sázavy nad jezem pálavičku vyfukujeme a po pár minutách chůze na nádraží v Havlíčkově Brodě končíme.

Šeď mlhy se vytrácí a vysvítá slunce.

Vladimír Hejtmánek