Podle etologů rituální opakování hezkého a známého uklidňuje, a tak splouváme každý rok ty Otavy ze Sušice a Vltavy z Vyššího Brodu. Na druhou stranu nové neznámé toky jsou pro naše duševno méně klidnou záležitostí, ale vybudí dobrodružstvím naše smysly. Proto jsme zamířili v červenci 2020 za netradičními toky (ale i kopci, rozhlednami, památkami, jeskyněmi, minerály a koupáním) k severu za hřeben Jeseníků.

Místní říčky nejsou úplně běžnými vodáckými terény. Způsobují to zřejmě jednak objektivní důvody, jako že tu často nebývá dost vody, druhak důvody psychologické – toky tu nejsou napojené na českou říční síť.

Bělá Jesenická

Ani aktuálně není vody extrémně moc, proto místní největší říčku nesjíždíme už od Jeseníku, ale míříme po proudu do obce Písečná. Tady chvíli šaškujeme na břehu, než mezi vysokými břehovými zdmi nacházíme místo pro nafouknutí baraky a nalodění.

Říčka Bělá se za Písečnou odklání od železnice a míří do kaňonu s pěknými balvanitými peřejemi. Po chvíli se potkáváme s vysokým nesjízdným jezem. Ten je na pravém břehu lemován rybím přechodem.

Na kánoisty tu, jak je bohužel celkem obvyklé, ale nikdo nemyslel. Ve vysokých zděných březích tak musíme prostrkávat kánoi nesjízdným rybím přechodem. Pod jezem začínají krásné peřeje s úrovní obtížnosti WW2 v lesnatém úseku.

Kličkujeme mezi kameny a užíváme si dobrodružné plavby. Pod peřejemi nás zastavuje další vysoký jez, běžným způsobem opět nepřekonatelný. Splouváme tedy kus náhonu na pravém břehu, a pak se houštím prodereme do hlavního toku.

Zde se dostáváme opět do civilizace a břehy jsou lemovány vesnicemi. Občas se vyskytnou i jezy, ale ty už jsou překonatelné standardně obtažením po břehu.

Kde jezy kradou vodu, je potřeba kličkovat, v běžných úsecích ale voda ke splouvání za stávajícího stavu (5,5 m3/s na vodočtu v Mikulovicích) stačí.

V Mikulovicích jsou na Bělé stupně a zvláštní mikropropusti, do kterých se ale naše baraka nevejde.

Končíme u mostu, dáváme si tu zmrzlinu a kafe. Za chvíli nám jede místní vláček zpět do Písečné.

Eki