O víkendu 30.4. - 1.5. poteče po dlouhých letech voda na jedné z nejobtíženějších přírodních tratí u nás. Ano, poteče Labe ze Špindlu, což využívají nejen závodníci, ale též aktivní vodáci ke splutí úseku pod Vrchlabím nebo i horní části mimo program závodů. To, že pádlování pod přehradou není úplně zadarmo a že zde čekají těžko předvídatelné nástrahy, vypráví i příběh z knihy Cena adrenalinu.

Letos připadla tato událost na květnovou neděli s magickým datem 5. 5. 2005 (to pro pověrčivé osoby nebo numerology). Přehrada od rána chrlí vesele vodu, která s sebou odnáší zbytky tajícího sněhu z okolních břehů a Labe se valí dolů údolím silou třiceti kubíků za vteřinu. Tři místní kajakáři nehodlají promarnit vzácnou chvíli. Celý úsek velmi dobře znají a těší se na jízdu za zvýšeného průtoku. Dvakrát po sobě sjíždějí přímo od přehrady až ke Kukačce, pokořují nově vzniklé peřeje a nechají se houpat velkými vlnami. Soutěsku přenášejí a nasedají až na místě známém mezi vodáky jako Esíčko. Pokračují dolů do Vrchlabí. Po cestě si domlouvají výstupní místo.

„Končit budeme nad jezem na začátku Vrchlabí.“
„Nad tím s válcem?“ ptá se Martin.
„Jo, nad tím s válcem.“

Jenže u výstupu za sebou následuje nejprve stupeň s válcem a po sto metrech i jez s válcem. Zatímco část skupiny myslela výstupním místem spodní jez u paneláků, Martin myslel stupínek s válečkem nad ním.

Už se k němu pomalu blíží. Díky nadstavu je válec silnější než obvykle, ale s tím se počítá. První dva ho projíždí bez sebemenšího zaváhání, jenže Martin se chystá přistát. Přestává pádlovat a loď stáčí bokem. Když vidí, že ostatní stupeň skočili, chce jet za nimi. Na rozjezd už ale nemá čas, a tak padá do válce bez rychlosti. Kajak se natáčí na bok a po chvilkovém marném boji loď obrací. Snaží se eskymovat, jenže první pokus se nedaří a při druhém přichází o pádlo. Vyplavává z lodi a proud ho strhává přímo k nedalekému jezu. Pod ním je dlouhé vývařiště se zlověstnými bublinami, které společně se stovkami vírů vyvěrají na hladinu a svědčí o mohutných a zrádných spodních proudech.

Druzí dva rychle vylézají na levém břehu z lodí, u pravého se nedá přistát. Plovoucího ale silný proud unáší vpravo, těsně podél navigace. Marně se snaží zachytit jakéhokoliv výstupku na hladké betonové stěně. Ostatní nesledují jeho zoufalý boj se založenýma rukama a snaží se mu pomoci. Zkouší zoufalý čin, za jiných okolností nesmyslný. Hází záchranný pytlík přes celou řeku ve snaze trefit se co nejblíže ke kamarádovi. Je neuvěřitelné, že se hod podařil a lano dopadá přímo před bojujícího vodáka. V okamžiku, kdy zvedá ruku, aby se lana chytil, mizí pod vodou. Jako mávnutím kouzelného proutku. Celé se to odehraje tak rychle, že oba zachraňující nechápavě sledují místo jeho zmizení a nejsou schopni dál reagovat. Vůbec netuší, co se stalo. Po několika minutách jeden z nich spatřuje ruce ručkující po železné konstrukci jezu a oba cítí nepopsatelnou úlevu. Kamarád přežil.

V navigaci u pravého břehu je zaústění krátkého tunelu odvádějící vodu do náhonu elektrárny. Za vysokého stavu je vstup tunelu pod hladinou. Náš vodák měl neskutečné štěstí, když se mu povedlo tunelem proplavat, a navíc se pohotově zachytit za železnou konstrukci nefunkčního stavidla. Stačilo, aby v tunelu byla například zaklíněná větev (při zvýšeném stavu vody běžná záležitost) nebo neodstraněný zbytek armovacího železa a neodvratná tragédie by byla zcela jistá.

Pro zajímavost uvádíme i pohled samotného Martina.
„Tu řeku znám jako svý boty. Vím moc dobře, že se nad jezem po projetí posledního stupně musí z vody ven. Dál se prostě jet nedá. Nějak jsme si ale nerozumněli a já plánoval zastavit už nad ním. Když jsem viděl, že kamarádi stupeň projeli, chtěl jsem jet za nimi. Jenže jsem nestačil nabrat rychlost a do toho válce jsem najel opravdu jako idiot. Nevím, jestli to bylo tou předešlou pohodou a krásným počasím, ale prostě to fakt byla obyčejná chyba. Když jsem eskymoval, tak jsem asi dostal ránu do prstů nebo mi prostě jenom vypadlo pádlo, tohle si nepamatuju přesně. Ale pamatuju si, že jsem pak ještě zkoušel dvakrát zvedat bez pádla. V tu chvíli se mi už honilo hlavou, jestli ustojím fyzicky plavání ve vodě, než mě kluci vytáhnou. Ale k jezu to bylo ještě daleko, alespoň jsem měl ten pocit, a tak jsem se odšprajdoval a vykopal z lodi.

Nejdřív jsem chtěl ke břehu doplavat i s lodí. Snažím se ji chytit a na chvíli přestávám sledovat vzdálenost mezi mnou a jezem. A pak to začalo. Cítil jsem, jak se všechno kolem strašně zrychlilo. Všiml jsem si, že propust je najednou hrozně blízko, takže jsem se vykašlal na kajak a chtěl co nejrychleji ke břehu. Proud mě už ale nepustil a nacpal mě k navigaci jako lodičku z papíru. Chtěl jsem se za každou cenu něčeho chytit, ale vloni v létě koryto opravovali a beton byl hladkej jako sklo. Hnalo mě to dál přímo na jez. Teprve teď jsem začal sledovat kluky. Stáli na opačným břehu a vidím, že Petr se mi chystá hodit házečku. Šílenej nápad. Navíc je jasný, že má jenom jeden pokus. Na druhej nezbude čas. Házečka dopadla kousek ode mě a mně se hrozně ulevilo. Věděl jsem, že až se chytnu, bude klídek. Najednou se mnou něco prudce šmejklo úplně doprava, skoro do pravýho úhlu.

V první chvíli jsem to vůbec nechápal, protože vedle mě přece byla betonová zeď jako kráva. Prostě jsem v ní zmizel a stačil jenom zavřít oči. Táhlo mě to někam pod vodu a vůbec jsem netušil kam. V pudu sebezáchovy jsem se snažil nějak dostat nad hladinu. Povedlo se mi to. Okamžitě jsem otevřel oči a viděl jsem, že se ženu skrze nějaký náhon a navigace zůstala za mnou. Docvaklo mi, kam jsem se dostal. Řítil jsem se dál a uviděl nad sebou železnou traverzu. To byla moje poslední šance, protože potom náhon končí česlem. Kdyby mě na něj voda namáčkla, byl by konec. Pekelně jsem se soustředil, abych se toho železa chytil. Naštěstí se mi to povedlo. Normálně bych asi měl problém po něm vyručkovat ven z náhonu, ale teď to najednou šlo jako po másle. Když jsem vylezl nahoru, tak jsem zase uviděl kluky. Stáli tam jako opaření a čuměli na mě, jako kdybych přiletěl z Marsu. Petr dokonce ještě pořád držel v ruce nesmotanou házečku.“

Cena adrenalinu - kniha plná emocí, napětí a adrenalinu. Jedná se o soubor skutečných obvykle dramatických vodáckých příběhů z náročných, ale i zcela lehkých řek z Čech nebo zahraničí. Na 42 poutavých příbězích doplněnými přes 100 barevnými fotografiemi sami budete mít možnost posoudit, jak při nedodržování základních prvků bezpečné jízdy může lehko dojít k nehodě, a to i se smrtelným zraněním. Voda je živel, a proto k ní musíme přistupovat s pokorou a respektem. Objednávka knihy je možná na vodackaskolazachrany.cz.