Jednoho krásného podzimního dne před 14 roky přišel Běsák na zkoušku se zdánlivě bezvadným nápadem: „Skauti maj loď a půjčili by nám ji. Nepojedem nějakou vodu? Ať je nějaká sranda.“
„Jasně,“ přitakal jsem a vzhledem k tomu, že se venku začaly snášet první sněhové vločky, zařadil jsem ten nápad do kategorie dobrých a bezpečně vzdálených bláznivin.

S čím jsem ale nepočítal, byla Běsákova umíněnost pro svůj nápad. Proto když 23. dubna přišel na zkoušku s otázkou: „Hele, jak s tou vodou? Mohli bychom jet Úpu. Je to tak akorát na jeden den a je zrovna dost vody,“ tak jsem mu to s nadšením odkejval. Ani mi nedošlo, že když jsme týden předtím hráli na narozeninové oslavě ve Velký Úpě, tak tam leželo ještě 10 cm sněhu. Vždyť přece tady dole už začínalo jaro a asi den nebo dva už bylo i docela teplo.

Tady musím trošičku odbočit a vysvětlit, že mým nejmilejším ročním obdobím je zima. Já vím, že jsem tak trochu exot s touhle „úchylkou“. Znám ještě další dva lidi, kteří se mnou sdílejí tenhle názor a z toho taky vyplývá, že teploty do deseti stupňů Celsia mně bohatě postačujou k představě pěknýho teplýho počasí.

A za těchto podmínek slovo dalo slovo, popadli jsme loď (velice těžkou loď) a o půl deváté večer jsme vyrazili na nádraží s pevným odhodláním sjet si druhý den Úpu. Když jsme došli na nádraží, položili jsme loď na vozík odstavený na perónu a šli jsme vyjednávat s ČD. Když říkám vyjednávat, tak myslím doslova, protože na první stručnou žádost: „Chcem vodvízt loď,“ se nám dostalo stejně stručné odpovědi: „Lodě nevozíme.“ Poté následoval velice dlouhý a vyčerpávající rozhovor (pro obě zúčastněné strany), při kterém jsme zkoušeli všechny možné způsoby, jak dopravit loď vlakem do druhého dne kamkoliv k Úpě. Výsledkem bylo to, že jsme zburcovali drážním telefonem všechny nádražáky od Trutnova až po Pardubice, a dosáhli toho, že ještě v noci jel z Trutnova místo malýho motoráčku velkej diesel, velkej „hitlák“ a dva vagónky motoráčku do Pardubic, aby ráno místo malýho motoráčku jel velkej diesel, velkej „hitlák“ a dva vagónky motoráčku z Pardubic do Trutnova. S tou podmínkou, že si loď naložíme, přepravíme, pohlídáme a zase vyložíme sami. Pro nás přijatelné řešení, takže jsme zaplatili přepravné za loď, abychom se tím ráno nemuseli zdržovat a šli domů se připravit na tu akci a trochu se vyspat, protože už bylo půl dvanáctý.

Ráno v půl osmý jsme doběhli na nádraží, a když přijel vlak, čapli jsme loď a odvlekli ji do „hitláku“. Tam už nás čekala paní průvodčí a hned nás tahala do vagónu, že prej maj zpoždění a nezastavujou. Naskočili jsme doslova do rozjetého vlaku a zalezli do krásně vytopenýho služebního kamrlíku.

Ta průvodčí byla fakt skvělá. Prokecala s náma celou cestu, akorát se trochu divila, že nevíme přesně kam jedem, a že jsme nikdy nejeli na lodi. Ten cíl cesty byl pro nás jasnej, první zastávka u Úpy proti proudu. Sdělení, že první zastávka u řeky je až v Trutnově nás nijak neochromilo. Vždyť to je kousek. Autem jste tam za pár minut. A dál jsme klidně sledovali z okna údolí, kudy za pár hodin pojedem a budem na kolemjdoucí volat suverénně AHÓJ. Učit se jezdit v parným létě na klidný Rozkoši, to přece umí každej blbec. My profíci jezdíme rovnou divokou vodu. Byli jsme plný nadšení a rad od kolegů opravdovejch vodáků, a ani jsme netušili, jak blízko jsme pravdy s tou divokou vodou.

Když jsme dojeli do Trutnova, vzali jsme loď, tu příšerně těžkou loď, odtáhli ji na perón a začali rozvažovat plán cesty. Vzhledem k tomu, že nikdo z nás nikdy na lodi nejel, usnesli jsme se, že já budu háček a Běsák kormidlo. Ve stánku jsem koupil čokoládu, spíš pro chuť než že bych ji opravdu pokládal za energetickou záchranou vestu, a odcházeli jsme z nádraží. V tom se za náma strhnul povyk, kde že jako jsou ti kluci co si maj vyložit tu loď? Tak jsme se ještě vrátili a vysvětlili, že loď už je dávno pryč z nádraží a že zas můžou klidně spát.

Dovlekli jsme loď k vodě a zjistili, že od nádraží přes celej Trutnov teče řeka spoutaná třímetrovejma zdma. Ale to přece není žádnej problém. Přijeli jsme si zajezdit a né se cvaknout. Dyť jsme si nebrali ani náhradní oblečení. Buď by bylo zbytečný, a nebo by bylo zbytečný, protože bychom ho stejně utopili. Tak jsme odhodlaně hodili loď na vodu, tu příšerně těžkou loď. Musím říct, že to byla stařičká laminátka, a když jsem o pár let pozdějc dostal do ruky její novou následovnici, usoudil jsem, že neváží ani polovinu.

Odrazili jsme se od břehu po vodáckým způsobu špičkou proti proudu a jakýmsi štěstím se nám podařilo loď srovnat. Vydali jsme se vstříc dobrodružství, které nebylo od nás ani tak daleko, jak by se na první pohled zdálo. Přes celej Trutnov jsou v řece nadělaný takový malý asi půlmetrový schůdky. Vypadaj naprosto nevině. Ani nevím jak, ale první jsme propluli bez úhony, i když jme oba měli pádla ve vzduchu a kinklali jsme se strašným způsobem, jak jsme se navzájem přetahovali o rovnováhu.

To nám dodalo odvahu a zabrali jsme. Rozjeli jsme se na další schůdek o stopadesát metrů níž. Na břehu a na mostě se objevili první čumilové a koukali na nás s nezastíranou směsí obdivu a údivu. Protože jsme nevěděli, co nás čeká, zavolali jsme na jednoho kluka na břehu: „Kámo, jak to tam vepředu vypadá, jsou tam ňáký jezy?“
„Ne nejsou, ne, jen v Poříčí, tam je pětimetrák, ale ten uvidíte z dálky.“
Při těch slovech jsme si oba zároveň vzpomněli na známý začátek kajakářské etapy závodu Dolomitenman a přejela nám po zádech hrůza. To už se ale blížil další schůdek, a tak jsme se opřeli do pádel. Vjeli jsme do toho, zapíchli špičku pod vodu a už jsme se koupali. Okamžitě jsem pochopil, na co ti lidi nahoře koukali. Jim to na rozdíl od nás bylo celou dobu jasný.

Řeknu vám, že Úpa napájená tajícím sněhem není ani moc hluboká. Asi tak do osmdesáti centimetrů. Maximálně. Fakt tam není víc. No nanejvejš metr. Ale stačilo to. Ta voda byla strašná. Už se sice nesypala v kostkách, ale tekla a byla na můj vkus dost tuhá. Hádám, a podle pozdějších měření nejsem moc daleko od pravdy, že měla něco mezi pěti a třemi stupni. Zaplať pánbůh nad nulou. Byl to šok. Rychle hlavu nad hladinu, chytnout pádlo, loď, sedátko a vzpěru a pokusit se vstát. Voda je živel. Skoro bych řek strašnej živel, protože nás proud vláčel dalších stopadesát metrů k dalšímu schůdku, kde jsme se teprve byli schopni zapřít a postavit. Rozdejchat ten šok, vylejt vodu z lodi a zkonstatovat několik zásadních zjištění:

1. Ta loď byla rozkládací. Ta už pamatovala hodně, jen né to, kde jsou šrouby, který původně držely na svým místě sedátka a vzpěry.
2. Naše domněnka, že maskáče jsou ideální oblečení na vodu (tedy hned po neoprenu, který jsme neměli), protože nepustí vodu, je správná. Opravdu nepustili. K naší smůle bohužel pouze směrem ven, takže jsme vypadali jak sultáni. V každý nohavici zavázaný dole tkaničkou jsme měli několik litrů vody, která se u nás chtěla ohřát přímo vehementně.
3. Je zkurvená zima.

Ale přece nejsme žádný padavky. Vylili jsme vodu z lodi, z tý příšerně těžký lodi, i z nohavic a kapes, poskládali naši puzzle loď do provozuschopnýho stavu a odvážně odrazili k dalšímu schůdku.

Nebudu to zdržovat, cvakli jsme se po každý, když jsme na takovejhle schůdek najeli a vláčelo nás to vždycky až zas na další takovej schůdek o patro níž. Nohy jsme měli omlácený od kamenů a byli jsme naprosto neskutečně zmrzlí. Já o něco víc, protože mám oproti Běsákoj od útlýho mládí o něco míň podkožního tuku. Co bych to nepřiznal, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smti hladem, napokraji smrti vysílením… kroupu jsem sice neuronil, ale klepal jsem se jak drahej pes. Dokonce sem to nemohl ani zastavit. Zpátky na nádraží bylo daleko, neměli jsme žádný peníze a do vlaku by nás mokrý stejně nepustili. Dolů po řece to bylo ještě dál a byl to očistec. Co teď?

Vyvlekli jsme loď na břeh a šli se ohřát k ohýnku, co měli rozdělanej zedníci na stavbě na břehu. Trochu jsme se ohřáli a já si vzpomněl na čokoládu ve stehenní kapse v maskáčích. Zalovil jsem tam, chvíle napjatého očekávání, ano asi takhle, a vytáhl jsem něco, co se podobalo neforemnému valounku. Dodneška jsem nepochopil, jak k tomu došlo, ale ta čokoláda byla komplet vybalená, rozlámaná, přetvarovaná a sem tam do ní byl zapracovanej kousíček staniolu a kbelík písku. Navíc jsem byl rád, že jsem nějakej takovejhle valounek v kapse nahmát. Měl jsem dojem, že to jsou poslední dva kousky, který zbyly.

Situace nevypadala nejrůžovějc. Přesto jsme popadli loď, tu příšerně těžkou loď, a šli po břehu ještě asi pětset metrů k obávanýmu pětimetráku. Co jiného nám taky zbejvalo. Pod pětimetrákem jsme se chvíli navzájem přesvědčovali, že přece tady je už rovná řeka bez proklínanejch schůdků a nejsme takový paka, abychom se cvakli na klidný vodě. Nasedli jsme. Jen jsme vyjeli za zatáčku, začal jsem mžourat před sebe do dálky.

„Běsi, mně se to nelíbí, tam jsou ňáký lidi ve vodě. Tam snad asi stavěj most nebo co.“
Ale to už na nás ze břehu volali lidi: „Kluci stůjte, tam nesmíte, tam se jedou závody na divoký vodě.“
„Jasně,“ zahulákal Běs a zakormidloval ke břehu. V tom k nám přijel na kajaku takovej šedovlasej děda s knírkem v perfektním vybavení a začal: „Tak co, kluci, jaká je voda, už je to ke koupání?“
Naše promočený maskáče ho musely skvěle pobavit.
„Jasně, je výborná, taky to zkuste.“
„No a kam jedete kluci?“
„Do Skalice.“
„Nó, slušná štreka a máte nějaký suchý věci?“
„Jasně.“
„A kde?“
„Ve Skalici na klubovně.“
„Jó? Tak to běžte támhle nahoru do toho stánku a dejte si tam na mě rum.“
„Díky,“ a jeli jsme zaparkovat.
Teď už vůbec ne po vodácku, ale špičkou přímo proti břehu. Tam šel takovej namachrovanej závodník v neoprenu, teda namachrovanej, von to asi na rozdíl vod nás opravdu uměl, a na dvou prstech si nes svůj kajak. Zavolali jsme na něj: „Kámo prosím tě, chyť nás.“

V očích se mu zrcadlil výraz nepopsatelnýho děsu, co to po něm ty dvě individuhovada vlastně chtěj, ale sehnul se a natáhl se po smyčce na přídi. Když měl ruku asi centimetr od šňůry, nevím, jak je to možný, ale v tu ránu byla loď vzhůru nohama a my ve vodě. Závodník nám loď skutečně podržel, ale jenom dvěma prsty a hned, jak jsme se vynořili, ji zas rychle pustil a ruku si spěšně otřel. Asi aby se tou chorobou nenakazil. Vylezli jsme z vody, poskládali naše puzzle a vylili vodu, které se u nás podivuhodně zalíbilo. Vyrazili jsme po břehu v těch špinavejch promáchanejch hadrech mezi svátečně nastrojené rodinky, které se přišly podívat na závody. S naší starou příšerně těžkou lodí na rameně a proti nám chodili závodníci v neoprenu, se svejma lehounkejma lodičkama a všichni bez výjimky nádherně suchý.

Lidi na nás volali: „Klucí, start je na druhý straně,“ a my jim trpělivě opakovali, „my víme, my si to jdem nejdřív vobhlídnout, jak to vlastně vypadá, ukázat lodi, kudy má jet a pak to sešplouchnem v nejlepším čase.“

Když jsme házeli loď na vodu pod cílem, radši bych se neviděl. A hned vo kus dál na nás měla řeka další překvápko. Krásně se jelo, byl to takovej pěknej rychlej volej, ale až moc rychlej. Povídám: „Běsi, nezdá se ti, že ta voda nějak moc zrychluje?“
„Né, to se ti zdá, to to tak krásně jede. Ale když vo tom tak přemejšlím, neslyšíš něco?“
„Jo, JEZ! FOFREM KE BŘEHU!“

Narazili jsme lodí do kořenů, malinko v ní zapraskalo, my se zase cvakli a nemohli z toho proudu pár metrů nad jezem vytáhnout zapříčenou loď. Z útrob se ozývaly zvuky, jak při mistrovství světa ve štípání dřeva. No vytáhli jsme ji, chudinku, a zformulovali svůj první vodácký zákon. Podobali jsme se při tom žáčkům, kteří vyjda ze školy základní odhodí učebnice a prohlásí: „Nechceme vědět, co vymysleli jiní, kdo to byl Newton, Einstein, Plank a Fermi. Nechceme vědět, co vymysleli pánové Mendělejev a Toriccelli, nechceme znát nic o panu Darwinovi, ani o žádných jiných slavných mudrcích. Dejte nám jen tužku, papír, nanejvýše logaritmické pravítko a nechte nás být. My si na to přijdeme sami.“

Proto jsme byli náležitě pyšní na náš objev: klidná + rychlá voda, případně + most = průser. Já vím, dávno před námi to jistě vymysleli mnozí jiní, kteří to formulovali daleko kulantněji a my si to mohli přečíst v každé příručce „Jak se stát vodákem“. Když si na to přijdeš vlastní pílí, vlastním utrpením, tak je to podle mě to nejdůležitější a né to, kolik nás to stálo sil, času, o případných ztrátách na životech nemluvě. Když jsem v kapse už poněkolikáté nahmatal dva nugety čokolády, o nichž jsem byl přesvědčen, že jsou zaručeně poslední, vyrazili jsme. Už jsme se celkem obstojně naučili řídit loď, dokonce nám k tomu už stačilo i koryto. Teprve pak jsem zjistil další závažný nedostatek naší výpravy. BĚSÁK NEZNÁ STRANY! Když jsem mu hlásil: „Vole je tam šutr, vem to doprava,“ zabral doleva a už jsme tam byli. Trvalo mně to dalších dvacet kilometrů, než jsem ho naučil, která je levá a která pravá. Ještě dlouho potom, co jsme dojeli vodu, jsem si v autě ověřoval, když navigoval Běsák, jestli opravdu myslí to, co říká a nutil jsem ho radši, aby cestu ukazoval rukou.

Někde kolem Bohuslavic vysvitlo sluníčko, a tak jsme zastavili na louce trošku usušit zmáchaný věci a prohřát se. Jen jsme nasedli do lodi, přihnala se průtrž mračen, takže jsme měli v minutě plnou loď vody a byli zas mokrý jak myši.

Když už jsme i tohle měli za sebou, objevil se před náma krytej most v rekonstrukci. Tuším, že to bylo v Suchovršicích. Z toho mostu trčely asi dvacet centimetrů nad hladinu ostrý armovací dráty. Navíc byly v přesný rozteči po půl metru na všechny strany. Představa, že se kterejkoli z nás chytne za některej z těch ošklivě vypadajících kusů železa jako ryba na háček, se nám ani trochu nelíbila. Nechtěli jsme se do smrti smát, i když by nám do smíchu nebylo. Srovnali jsme loď, namířili mezi řady ohavnejch roxorů a zalehli do lodi. Já vím, že ten anděl strážnej, kterej ten den měl nad náma službu, musel mít pořádnou fušku, ale tady se asi zapotil ze všeho nejvíc. Rezavý dráty nám projely jen pár centimetrů od tváře. A to pěkně prosím po obou stranách xichtu.

Dál už to šlo celkem v pohodě, až na to určování levý a pravý strany. Ale to už byl jen takovej vcelku nepodstatnej detail. Jen když jsme jeli přes Havlovice, volala na nás maminka, co chtěla uspat děcko v kočárku:
„Ahój!“
„Ahój!“
„Já nevím, ale nepádluje se vám kluci špatně, takhle voba na jedný straně lodi?“
„Ani né. A jak bychom jako měli pádlovat?“
„No většina vodáků, co tady jezděj, pádluje do kříže.“
„Ukaž, no jó, je to lepší. Tak dík.“
A jelo se dál, jen teď už jsme se hádali o něco míň.

V Babiččině údolí nás ještě jednou chytla průtrž mračen, ale tu už jsme snad ani nebrali kloudně na vědomí. Když jsme dopluli, byli jsme utahaný jak koťata a zmrzlí, dámy prominou, jak sobolí hovno.

A protože to byl opravdu nezapomenutelnej zážitek, jezdíme od tý doby furt. Vždycky nejbližší víkend ke svatýmu Jiří. Sice po tom, co jsme podle vodáckejch map zjistili, kolik je to kilometrů a v jaký obtížnosti, tak jsme to trošičku upravili. Teď jezdíme ze Suchovršic, ale i to bezpečně stačí, abychom zažili bezva žůžo dobrodrůžo.

Tak AHÓJ a zase na svatého Jiří.

Olďák