Letošní Vavřinec přilákal jako tradičně velké množství vodáků z celé republiky a když se k tomu přidalo ještě letní slunečné počasí o teplotách nad 20 stupňů, nemohlo to dopadnout jinak, než krásnou pro mnoho vodáků rozlučkovou akcí letošní sezóny. My jsme se přijeli podívat na sobotní závody. Na trase z Vavřince až k Toušické kaskádě čekalo závodníky kromě obvyklých asi 20 branek také "povinné" občerstvení v průběhu závodu.

Na trase toho bylo k vidění mnoho. Na již zmíněné dobrovolně povinné zastávce u branek 12-15 bylo asi nejzajímavější místo hned po kaskádě. Však pořadatelé dobře věděli, kam mají své občerstvení postavit. Byl to úsek s asi 1m vysokým skokem, za kterým následovala poměrně prudká S zatáčka. Ze břehu sledovalo zápolení zkušených i nezkušených vodáků mnoho lidí, rozestavěných těsně podél břehu celé zatáčky. A dívat se bylo opravdu na co, protože každou chvíli se někdo nedobrovolně ponořil do zakalených vod potoka. Nejvíce mě však zaujala dvojce (táta na kormidle se svým asi 11-letým synem na háčkovi) na plastové otevřené kánoi, kteří se chystali vrhnout do esovité zatáčky. Nájezd se jim povedl, ale proud je do druhé části zanesl níže, než bylo potřeba a tak nestačili srovnat loď do posledního oblouku. Ke zděšení diváků, stojících právě v místě ohybu potoka, si to namířili přímo mezi ně. Vylétli se svojí lodí na břeh za doprovodného hulákání otce na syna, ze kterého mohu vybrat snad jediné slušné slovo přitahuj. Naštěstí se nikomu nic na břehu nestalo, i když nějaká modřina asi byla. Loď pak sklouzla opět do vody a tak se ani neudělali.

Další zajímavé místo bylo asi 1km před Doubravčanama, kde byl velmi záludný stupeň zvláště pro kánoe. Během chvíle, kterou jsme strávil focením se tam udělala snad každá druhá. Když jsme tak pomáhali jedné udělané Pálavě, zoufalý kormidelník nás upozorňoval, že má zaháknutou nohu v lodi. Když jsme ho dotáhli i s lodí ke břehu a vyhákli mu nohu, zjistili jsme pravou příčinu nehody. Měl totiž místo klasických popruhů uvázaný provaz. Ještě štěstí, že proud ani hloubka nebyly tak kritické, aby došlo ke zranění, i když se mu asi několikrát koleno v kloubu otočilo.

Abych nepopisoval jen příhody, které se staly ostatním, přiznám se také jedné k mé. Bohužel k poněkud kuriózní. Všichni se cvakali různých těžších či středně těžších místech, já však na oleji. Jel jsem k Toušické kaskádě sám na Pálavě, protože můj háček se vracel z Doubravčan na kole zpět pro auto a setkat jsme se měli u kaskády. Jedu si tak v pohodě po oleji, když najednou cítím, jak mě někdo vytahuje za vestu ven z lodi. Než jsem se stačil vzpamatovat a vyháknout se z větve, která se nějakým záhadným způsobem zahákla za moji vestu, loď se naklonila a už jsem se koupal. Potupně jsem se chystal ve vodě postavit a loď obrátil, ale dno jaksi nebylo nablízku. Marně jsem hledal pod nohami pevnou půdu, ale hloubka byla v této části na potok opravdu úctyhodná. Tak jsem jen marně plaval s lodí dál po proudu čekajíce na nějakou tu mělčinu, ale ono stále nic. Pak mě pomohl jeden kajakář odtáhnout loď na druhý břeh, kde jsem se již mohl postavit, loď obrátit a pokračovat dál. A pak si používejte vesty, že?

Málem bych zapomněl na ještě jeden zdroj zábavy - nízké klády a jejich překonávání. Jedna byla obzvláště vypečená. Když jsme ji uviděl, nebyl jsem si zcela jist, jestli ji překonáme. Proto jsme raději přistáli proti proudu u břehu a pozpátku (aby rychlost byla co nejmenší) jsme to zkoušeli podjet. Jenže jsem se tam nevešel a tak jsem to chtěl zkusit jinak. Bohužel však bylo pozdě, protože, než jsem se vyhákl z pod klády, proud si vzal špici a začal ji unášet tak, že loď se stáčela kolmo na proud a tudíž hrozilo připlácnutí ke kládě a následné udělání. Již vybudovaným reflexem z podobných situací jsem vyskočil na kládu, jenže háček to nestihnul. Připlácnul se na ni jako na hrazdu a tím se dostal z lodi. Já jsem jen naskočil z klády opět do lodi, když ji podjela, jenže háček tam furt visel a s odporem hledíce na studenou vodu nevěděl, zda tam má spadnout hned, nebo až za chvilku. K tomu ho sledovalo několik dobráků ze břehu, kteří se již začali popadat za břicha. Pak však přišlo něco, co nikdo nečekal. Aby si zachoval důstojnou tvář, pustil se, podjel pod kládou a vše zakončil efektním telemarkem s rozpaženýma rukama. Díky malé hloubce a proudu tam zůstal v této pozici dostatečně dlouho, aby každému došlo, že to tak přeci zamýšlel hned od začátku!

Posledním zajímavým místem byla Toušická kaskáda. Za sledování početného publika se pokoušely překonat kajaky i kánoe či Pálavy těch pár náročných metrů. Nám se ji podařilo úspěšně sjet, i když si myslím, že zvláště u kánoí v horní a střední části je to věcí náhody. V kaskádě je tak málo místa, že kormidlovat v ní moc nejde a záleží na tom, jak těžký je háček a kam se uhne špice lodi po dopadu ve střední části s kamenem uprostřed.

Petr