Moje svědomí, obtěžkáno neodborně poskytnutou pomocí na Toušické kaskádě, mě přinutilo naklepat pár řádků veřejné omluvy muži, jenž si kaskádu dával sólo na nafukovací Barace (nebo co to bylo za loď). Jel pravým kanálem a voda ho vyšplouchla na skalní plotnu při pravém břehu. Vypadalo to, že se odsud sám nedostane. Hbitě jsem přiskočil a rukama jsem se ho pokoušel vrátit do proudu, bohužel neúspěšně. Tak jsem ho tam skopl nohama. Tentokrát s úspěchem.

Koho by napadlo, že ten, kdo si troufá vjet do vln kaskády, to nebude schopen vychytat na pádlo. Jak tam padal, bylo vidět, že je zle. I když diváci jeho kaskadérský kousek plavání v kaskádě jistě ocenili, on sám vděčností zřejmě nepřekypoval. Údajně se i vrátil na místo činu, aby se zeptal: „Kde je ten debil, co mě tam pomohl?!!!“

To jsem tam již nebyl a nemohl jsem přijmout jeho díky. Chystal jsem se totiž si to sjet taky. Kamarádi mi jeho ústní sdělení předali a já jsem je pochopil. Kvitoval jsem s povděkem, že žije. Počítám, že mě asi proklel, protože ani jedna z mých tří jízd kaskádou nebyla OK. Dvakrát jsem musel eskymovat a po třetí jsem se zašprajc v levém kanálu a zbytek jsem dojížděl pozadu. Ale konec dobrý všechno dobrý. Po hubě jsem nedostal, i když - jak mi bylo řečeno- jsme potom stáli dole pod kaskádou těsně vedle sebe. Asi jsme se navzájem nepoznali, což byla rozhodně moje výhoda.

Ještě jednou se tedy omlouvám tomu chrabrému muži a příští sjezdy mu přeji bez nehod a bez „pomoci“ z mé strany.

Martin