“Když jsi tedy takový vodák, můžeš nám dělat průvodce a pojedem na vodu na tři dny. Využijme dne královny Viktorie a bude to pěkný prodloužený víkend,” tak pravila Hanna. Už jsem se viděl, jak v teplém jarním odpoledni ucucávám Molsona (vcelku pitelné panseveroamerické pivo made in Canada) chlazeného vodou nějakého Quebeckého veletoku, kochám se okolím a pozoruju divou zvěř, zatímco přesun je plně v režii tekoucí řeky. Hanna pokračovala: “V Ontariu mají pěkný park, jmenuje se Algonquin, tam jezdí Kanaďani na vodu, dá se tam udělat okruh.” Napadlo mě, že voda přece dokola neteče a začal jsem tušit zradu. Po pohledu do mapy bylo vše jasné. Orinoko zůstane v garsonce a budou výdaje za půjčovnu. Velitelem akce byla jmenována Hanna a její expedice zvíci čtyř nadějných vědců vyrazila 20. května Hondou Civic s radiálními pneumatikami směrem na severozápad. Po 5 hodinách v poloze žirafa v maringotce a zvukové stopě jednoho filmu (notebook mezi sedadlem řidiče a spolujezdce) jsem začal jsem trpce litovat, že z důvodu úspory pohonných hmot nejedeme ve stodole, tedy v mém Plymouth Voyageru. Plácli jsme s sebou na parkoviště někde v horní dolní a celou noc s Matějem prošustili zabaleni PVC plachtě.

V půjčovně loděk pán zpochybnil náš itinerář slovy, že pěkné, ale proč to proboha jedem proti proudu a na jezerech proti větru. Matěj mínil, že je to tak ‘more challenging’, ale Hanna nakonec psychicky nevydržela a domluvila změnu trasy. Je to holka šikovná, asi nám zachránila život. Naše lodě byly soustavy Swift Kipawa, tedy lehké kanoe na jezero uzpůsobené ke snadnému přenášení. Tipoval jsem to na maximálně 2 vrstvy skelné tkaniny. Celá skořepina byla omezena okrajovou podmínkou ve formě duralového límce, který dodával napnelismus, aby se laminát nezhroutil. Loď neměla kýl ani výztuže. Vážila asi 22kg a uprostřed měla jediný anatomicky tvarovaný dřevěný šprajc s dírou na hlavu a prohlubní na ramena.

Naložili jsme můj loďák, Manue-in batoh (Emanuelle tedy Manue byl můj frankofonní a semianglofonní háček), stan, 3! dvoulitrové petky s juice a síťovku s nezbytnostmi, které se nevešly do batohu a loďáku. Matěj s Hannou měli nakládání jednodušší, vše se jim vešlo do batohů. Bodejť by ne, když jsem vařič, bomby, plachtu, sekeru, lékárnu a ostatní nesmysly měl iniciativně v loďáku já. Rychlost lodi byla NEUVĚŘITELNÁ. Po větru jsme přelétli jezero Kioshkokwi a následoval potok Amable du Fond proti proudu. Na potoce bylo pár vodopádů, které bylo třeba obnést, tedy portážovat. Délka portáží činila 200+485+275 metrů. Batohy jsme dali s Manue na záda, petky, stan a nezbytnosti pod sedačky a loď jsme nesli vzhůru nohama na hlavách. Bylo to na zabití, bolestí krku jsem skoro řval, Manue občas frankofonně nadávala. Hanně zase vadilo, občas ve švédštině, že je menší než Matěj a sjíždí jí loď do ‘čela‘. Prostě se tenhle rovnostářský a emancipovaný způsob dopravy neosvědčil. Před následující portáží 1190 m mne naplno zachvátila skepse. V krku nám tím tlakem lodi, petek a nezbytností načisto praskne, udusíme se, sní nás divá zvěř a budou o nás psát noviny. Tisíckrát jsem se proklel, proč toho s sebou tolik táhnu a začal se připravovat na dřevěný mučící nástroj ve středu lodi.

Po asi 50 metrech utrpení na souši s lodí na hlavách jsem hrdinně velel: “Všichni odstupte, předvedu vám, jak portážují správní correurs de bois“ (obchodíci s kožešinami v době kolonizace). Hbitým chvatem jsem přehodil loď šprajcem kolem krku, až se mi před očima zatmělo. Záď plavidla však zůstala přilepená k zemi, jednoznačně větší moment síly vyvodily pet-lahve na zadní sedačce, než stan na přední. Na třetí zvednutí bylo vyváženo a zbytek oněch 1190 m jsem mohl jen počítat kroky a litovat, že jsem ty krámy nenechal doma. Musím však konstatovat, že v zásadě to byl pohodlný způsob, asi 100x lepší než předchozí varianta. Na konci portáže byla písčitá pláž a čerstvé losí stopy. Následovala krásná plavba po majestátním jezeře Manitou Lake po větru a se skoro 30 cm vlnami. Tak jsem se kochal, pádloval, houpal ..... a najednou rána do pravé ruky, zakymácení a pak jen rychle srovnat loď a vylovit pádlo. Ono to houpání normálně uspávalo. To se mi na přehradě ještě nestalo!

Utábořili jsme se ve východním rameni North Tea Lake. Název mu patrně dala voda, která má načervenalou barvu asi jako na Otavě. Pro jistotu jsem ji převařoval, kolem tábořiště bylo spousta okousaných větví od bobrů a před bobřím trusem ve vodě nás na recepci parku varovali. Popila se vodka s těmi juice z petflašek a šlo se spát. V noci jsme slyšeli nějaké čtyřnohé kroky kolem stanu, asi bobr. Jinak nás též bavil pták ‘mobilní telefon‘, žáby a dost strašidelné sovy. Bohužel bylo pod mrakem tak nebylo bez nočního vidění co pozorovat. Dřeva bylo v okolí tábořiště spousta a hlavní atrakcí byl záchod. Díra v zemi, zakrytá krabicí s víkem. Pod víkem bylo další víko s otvorem, který bych klasifikoval jako HID, neboli ‚human interface device’. Výhody záchoda byly nasnadě: pěkný výhled a pokud člověk seděl čelem k větru, nebyl ani obtěžován zápachem.

Vstávalo se v 8 a vyráželo v 9:30, to se mi v Čechách na vodě nestává. Následovala plavba přes Mongotassi Lake a portáže do Biggar Lake a pak série portáží 475+960+320+1125 m do Three Mile Lake. Na poslední z portáží si Matěj zamotal nohy do nějakého popadaného stromu a poroučel se k zemi i s lodí na zádech. Nejdřív si po lupnutí v zádech a úderu do krku chudák myslel, že už to má za sebou, ale člověk vydrží neuvěřitelné věci. Mezi portážemi byla jezírka různých velikostí zpravidla dost mrňavá, člověk nasedl do lodě a po pár stovkách metrů se z lesa vyloupla opět obávaná žlutá značka pro portáž. Prostě paráda, jen kdybych neměl tolik krámů! Začalo přibývat komárů a muchniček, ale ještě asi takhle na jaře nejsou ve formě, příliš nekousali. Po finální portáži 500 m jsme vybrali kempoviště u North Sylvia Lake a užívali si koupání. V okolí kempu byl losí trus a tak jsme večer podnikli po jezeře s Matějem výpravu za zvěří. Vedeni zvuky žab jsme ochotně zabředli do bažin a výpravu raději ukončili. Zvířata v noci vidí, my ne a čelovky to nevytrhnou. Ke spánku zvonil ‘mobilní pták’ a racci a sovy, které se děvčata snažila vydávat za vlky.

Poslední den byl ve znamení potoka Maple Creek. Po portážích 455+1135+440 m následovala pekelná kombinace 130+805+630+(klouzavý kamen a vyvrknutý kotník, samozřejmě můj)+90+190+775 m, úseky mezi portážemi od 100 do 1500m. Naštěstí kotník natekl až po poslední portáži. Potok byl asi dva až pět metrů široký a skoro bez proudu. To asi proto, že každých 200m byla bobří hráz, kterou strážci parku zčásti odstranili a tak vznikaly minischůdky. Kolem potoka byl asi 200-1000 m široký pás mokřadů plných různé nízké vegetace, prý velmi chutné pro losy. Nám se ale všichni losové schovali. Posléze jsme zjistili proč. Dojeli jsme partu řízek, která měla bagáže ještě asi tak třikrát víc než my a při portážích strašně funěla a vydávala skřeky v cizí řeči. To nemohl normální los vydržet. Zákruty potoka byly velmi zatočené a tak jsem alespoň naučil Manue, jak se správně přitahuje. Poslední část výpravy jsme strávili bojem s vlnami na Kishkokwi Lake a ve 4 hodiny jsme byli v recepci a vrátili lodě.

1. Netahat zbytečnosti, každý gram na víc je při portáži cítit.
2. Nebrat vodu, jsou jí plná jezera.
3. Nebrat házečku, není kam házet a beztak je obsažena v kitu první pomoci, který se fasuje s lodí.
4. Loďák s popruhy se neosvědčil, lepší by byl pohodlnější batoh a plachta na ochranu proti dešti nebo pláštěnka.
5. Boty do vody jsou zbytečností, při častějších portážích člověk potřebuje pořád přezouvat do pohor, takže nakonec raději jede ‘na sucho‘. Aspoň se netahá voda do lodě.

1. den 22 km, z toho portáže 2560 m
2. den 20 km, z toho portáže 3850 m
3. den 18 km, z toho portáže 4640 m

Sportu zdar, Hroch