Též na mne dýchá patina starých fotografií, (co by dnešní tvůrci za ty ďubky a šmouhy dali!) a každá jedna láká k naslouchání dalším příběhům. Když jsem si jako prcek prohlížel v zásuvce takovéhle fotky praprarodičů, navíc s ozdobnými okraji a všemožných velikostí a formátů, nejvíc mě zajímalo ono banální: kdo je kdo a koho syn či dcera ... proto si pamatuju fotky ze svateb, protože tam byli na jednom místě všicí ... což mi usnadňovalo udělat si v hlavě tu rodovou linii až k sobě, tč. středobodu vesmíru 😀
Na Tvých fotkách, Eki, je rodokmen zřejmý, alespoň vděčnému a vytrvalému čtenáři, řeky všechny krásné, lodice obdivuhodné ... a tak začne pátravé a cizí oko v dalším a dalším článku hledat detaily ... tu kastról, tam sokolnický duch.
Přiznám bez mučení, že mě tentokrát zaujala ta sádra. Jestlipak to nějak nesouvisí s tou břízou nebo zda-li babička ještě horolozila, a pak ji nezbylo než nechat se vozit po kanoi ... a co na to pan dochtor, kdyby se byl býval doslechl, že si sádru švarné děvče na cestě ku Praze namočilo, neřku-li že si s ní málem i bylo zaplavalo ...
Takové příběhy se vypráví po celé generace, až z toho vznikají zkratky pro prapravnuky ... no to je přece ta babička, co si zlomila v létě 38 nohu a se sádrou pak plula po Vltavě po kanoi ... takže pravdu Eki!
Díky Dan