Raft.cz

Tisk z adresy http://rivers.raft.cz/Clanek-Vodacky-zajezd-do-Rumunska---1cast-Banat.aspx?ID_clanku=1977

Vodácký zájezd do Rumunska - 1.část Banát

published: 2/28/2018 | describe of rivers: Nera

1.část - Banát

Předpokládám, že většině vodáků se vybaví konotace (představy založené často na vlastní zkušenosti) sousloví "vodácký zájezd". Za časného rána přijede k orosené louce autobus s vlekem, ze kterého vyskáčou mladíci a mlaďošky a po nich pak rozvážněji ti starší, co už mají něco za sebou. Za případného supění nafukovačů gum ti sportovnější odvážou z vleku všelijaké barevné skořápky a všichni pak nasedají do lodiček (jak když šipka letí), které se za bujarého juchání spouštějí dolů po proudu.

Reklama

Tak to ale na letošním oddílovém vodáckém zájezdu nebylo. Prvotní představou byla Albánie. Zasáhly ale neočekávané okolnosti, které vyřadily několik stálých členů našeho expedičního ansámblu, bez kterých jsme do Albánie rozhodně nechtěli jet. Rozpaky a váhání odradily jiné tradiční účastníky, a tak se z dalekých cílů vyklubalo Rumunsko. Tedy, staré dobré neznámé Rumunsko. A jelo nás nakonec jen šest ostřílených (tedy, spíš ošplouchaných) vodáků, pět mužů a na okořenění (a uhlazení) jedna žena. Dopravní prostředek měl do tradiční Karosy (nebo modernějšího Transitu) také daleko. Dvě zelené feldy z poloviny devadesátých let minulého století a jeden vlek. Jednu feldu koupil Pavel z x-té ruky za tři tisíce korun (a lehce opravil), Jirkova jí svým stavem v podstatě odpovídala. Výhodou takových aut je, že do nich můžete i v neoprénu, majitelům se na horských cestách nebo stepních diretissimách na čele nevyráží pot, a zlomí-li se náhodou palec v rozdělovači, lze jej přilepit reklamním lepidlem, které náhodou zbylo účastnici zájezdu v kabelce. Nemluvě o výfuku, jehož části po zlomení o nějaký kámen na cestě spolehlivě spojí plechovka od piva, což se vám u modernějších aut nemůže stát.

Timis - dříve značka koňaku. Vypili jsme jej tehdy víc, než je dnes vody v řece.
Timis - dříve značka koňaku. Vypili jsme jej tehdy víc, než je dnes vody v řece.

Plán zájezdu byl postaven na zkušenostech z předchozích zájezdů, na informacích z Internetu a na vydání DKV Balkán z roku 2012. Prvně jsme měli jet na jih a splout Timis z Ruscy do Slatiny, pak se přesunout na Neru ze Sopotu Nou do Sasca Montany, pak lehce počundrovat po Banátu kolem Svaté Heleny a na konec této části splout na Dunaji Kazanskou soutěsku. Druhá část zahrnovala střed Rumunska a sestávala z průzkumu a splutí Jiul nad Bumbesti, Oltu z Ciineni do Brezoi, případně Prahovy nad Comarnicem a z treku po horách v okolí Sinaie. Třetí část cesty mířila na severovýchod a na sever - splutí Murese ze Stinteni do Rastolity, Moldovy z Poiority do Vamy, Bistrity pod Vatra Dornei, pak na odpočinek túra pohořím Rodna a na závěr splutí Somese z Nasaudu do Chiuzy. Prostě taková malá čtrnáctidenní okružní cesta s náplní pro železného muže. Naštěstí mají na hydrologickém odboru Nebeské kanceláře na rozdíl od mnoha pozemských ouřadů rozum, a tak vodácký program naší cesty zredukovali do přijatelných mezí. Seslali na nás sucho, které rázem proměnilo vodácký zájezd v zájezd vodáků. Rozdíl je to nepatrný - jako mezi vodou a vodkou.

V soutěsce Velký Kazan
V soutěsce Velký Kazan

První varování dostáváme na Timisu. Silnice vede proti proudu řeky z nížiny do vršků a celek i s řekou připomíná krajinu Svratky pod Vírem. I řeka se zdá být srovnatelně obtížná, alespoň soudě podle kamenitého dna, protože žádný jiný pohled nám Timis neskýtá. Vytahuji DKV a ve snaze zajistit si (jako plánovač zájezdu) alibi, ukazuji všem slova "Befahrbarkeit ganzjährig" a horlivě překládám, že to znamená, že je tento úsek splavný celoročně. No nevím, jak to posledních pár let s tou příslovečnou německou spolehlivostí je. "Befahrbarkeit ganzjährig" se stává okřídleným výrazem tohoto zájezdu a je vyslovováno s ironií gradující až k žíravosti kyseliny solné.

V jeskyních Dunaje
V jeskyních Dunaje

Co s načatým dnem? Na Neru bychom přijeli v poledne a to je na zahájení plavby pozdě, zatměli bychom v kaňonu. Takže volíme směr na jih. Přejedeme východobanátské hory a splujeme Dunaj. Snad bude mít vodu. V prosluněném pozdním ránu vyrážíme s cílem Orsova. Bohatá přesnídávka před obchoďákem a hlavně pohled na Dunaj, který zde tvoří širokou modrou lagunu, nás uvolňuje a naplňuje optimismem. Vyrážíme proti proudu (ten tu tedy moc není) Dunaje nad Kazanskou soutěsku a na malé soukromé plážce (vhodné přístupy k řece jsou zde sporadické) nafukujeme poprvé baraky. Podvědomě tušíme, že sportovní vody na tomto zájezdu moc nebude a tak nám nevadí, že vlastně plujeme po voleji. Břehy Dunaje se svírají do skalnaté soutěsky, řeka se zužuje a my vstupujeme do Kazanu. Je to nádherná krajinovka zpestřená jeskyněmi, do kterých lze zaplout, zelenou vodou, která láká ke koupání, pohledem na velké lodě plující po řece (varování před vlnami od lodí dělajícími podél skalních stěn mrtvé vlnobití a víry se ukázala lichá) a celkovou sváteční pohodou, které si na ostatních řekách neužijeme. Do cíle v Dubově doplouváme právě ve chvíli, kdy se obloha rychle zatahuje a pendl přijíždí v momentě, kdy začíná pršet. Nasedáme a v protivném dešti přejíždíme asi sto kilometrů do českého Banátu do vesnice Svatá Helena.

Pošmourno v Banátu nad Dunajem
Pošmourno v Banátu nad Dunajem

Závěr nabitého dne trávíme v Banátu na břehu a ač vodáci máme s vodou společný pouze déšť, který nás skrápí na první banátské vycházce. Vedu skupinu na Vildovu vyhlídku, odkud je úchvatný pohled na Golubackou klisuru, před kterou se Dunaj rozlévá na šířku téměř šesti kilometrů a tvoří několik ostrovů i na zdivočelé panoráma kopců banátských hor. Vracíme se do Svaté Heleny přímo do jejího srdce, kterým je bezesporu hospoda U Pepiho. Z mé předešlé dunajské plavby (viz články Dunaj tvrdá cesta I-IV) zde mám známého Lojzu, který má pod palcem všechno svatohelenské dění, a u kterého jsem předjednal nocleh pro naši skupinu. Čekáme na něho v kryté zahrádce před hospodou a jak jinak, hrajeme zatím na kytary. A již přichází malý chlapec, jestli si může zahrát s námi. Radostně přináší vlastní kytaru a směle se přidává. "Malý Elvis", jak mu říkáme. A aby toho nebylo málo, sympatická mladá učitelka přivádí malé děti z místní české školy a již hrajeme a zpíváme do počínající rumunské noci české písničky. Zážitek, který dojímá a na který se nezapomíná.

Zpívání s dětmi U Pepiho
Zpívání s dětmi U Pepiho

Další dva dny pak lodě zahálejí složené ve vleku a my žijeme Banátem. Banát dýchá neopakovatelnou atmosférou, která bohužel pomalu končí - česká komunita zde velice rychle zaniká a z Banátu se stane obyčejná rumunská krajina. Sice hezká, ale zbavená své vlastní historie a jedinečnosti. Banát mi přirostl k srdci a leccos jsem o něm slyšel i přečetl, a tak se snažím přiblížit tuto krajinu ve všech jejích souvislostech kamarádům. Podnikáme pár vycházek po okolí (některé pěkně "vypečené", třeba divokým korytem potoka od jeskyně), zažíváme legraci (třeba hospodu, ze které za provozu utekl a schoval se před domnělou kontrolou hospodský) i absurdity (nocleh na jevišti divadla anebo návštěvu opuštěné továrny) a dobrodružství (pokus o přejezd auty ze Svaté Heleny do Gerniku diretissimou přes louky a hory), ale to nejsou vyprávění pro vodácké stránky. Proto přeskočíme na večer třetího dne, kdy jsme po cestě nelišící se od našich lesních cest přejíždíme přes opravdový rumunský prales obývaný vlky a medvědy (a prý taky vlkodlaky) do Sopotu Nou na řeku Neru.

Nera. Procházka po dně aneb: Půjde to vůbec?
Nera. Procházka po dně aneb: Půjde to vůbec?

O Neře jsem na Raftu již psal z naší první výpravy na tuto řeku v roce 2012. Rčení, že do jedné řeky dvakrát stejnou nohou nevstoupíš, je pravdivé potud, že jestli před pěti léty k suchému překročení stačily holínky, letos to jsou kotníkové botky. Před léty jsem si nafotil první peřejku pod mostem v Sopotu Nou, abych mohl příště posoudit sjízdnost. Řeka od té doby obrátila koryto naruby a snímek je mi na nic. Je však jisté, že vodní stav je velice nepříznivý. Přesto se ale rozhodujeme zariskovat a vyrazit. Odmítnout další suchou řeku bychom asi psychiatricky nevydrželi (třebaže Dunaj je pro náhradní splutí dlouhý dost). Pendl mezi startem a cílem plavby a zpět obnáší dobré dvě hodiny perné jízdy po horské cestě a oba řidiči budou muset ráno brzo vyrazit, aby se s jedním autem v rozumném čase vrátili zpět. Kaňon řeky Nery má téměř třicet kilometrů, a protože je průchozí pouze po pěšině anebo splavný na lodi, když do něj jednou vplujeme, musíme celou trasu absolvovat. Vzhledem k očekávaným potížím je tedy třeba vyplout co nejdříve. Ještě večer vyrážím s jedním autem na průzkum vozové cesty provázející na prvních kilometrech řeku, zda by nebylo možné utábořit se v údolí a tak si zítřejší plavbu zkrátit. Cesta však prochází pastvinami se vzteklými psy a ještě vzteklejšími ovády (kteří v permanentní blízkosti krav dorůstají velikosti vlašského ořechu). Když cesta odbočuje do hor, raději se vracíme na pěknou loučku u mostu v Sopotu Nou, kde v klidu přespíme.

Nakonec to šlo - chvílemi doslova
Nakonec to šlo - chvílemi doslova

První kilometry teče Nera hlubokým zalesněným údolím, kde je na pravém břehu místo pro polní cestu a několik rančů. V tomto úseku je řeka nejnáročnější, tedy při letním stavu, kdy obtížnost tvoří mělčiny a ne kameny a skály v řečišti, které jsou typické pro následující dvě třetiny plavby po zúžené řece ve vlastním kaňonu. Proto by mohlo být užitečné přespat v klidu u mostu, ráno se převézt po silničce, a pak polní cestě co nejdále po proudu řeky a ušetřit si tak pár kilometrů v tomto úseku ne tak atraktivní řeky. Prodlouží se cesta pro auta, ale vy získáte čas (protože bychom však museli brzo vstávat a balit tábor, tak nás to raději ani nenapadlo, pro vás by to však mohla být dobrá rada).

...a tak jsme tu Neru skutáleli
...a tak jsme tu Neru skutáleli

Protože již Neru známe, máme subjektivní pocit, že plavba probíhá rychleji. Počasí je letní, akorát je to skutečně spíše pěší než vodní turistika. Přetahujeme mělčiny a přenášíme občasné stromy. Jedno místo nelze zdolat jinak než odražením se od zde zachycené mršiny prasete (ten puch!!), jinde proplouváme pod slintající tlamou krávy přežvykující jakousi travinu. Ale pak zalesněné břehy střídají vápencové skalní stěny, do kterých je místy vytesána cesta pro pěší. Na příhodném místě dáváme obědovou pauzu, a pak opět pádlujeme dál a se sluncem sklánějícím se k západu stále nedočkavěji očekáváme snížení skal a výstup z kaňonu, což se o něco později, než by se našim unaveným rukám líbilo, také děje.

Konec dobrý - všechno dobré
Konec dobrý - všechno dobré

"Konec dobrý - všechno dobré," si jistě myslí na konci kaňonu Milan. "Předčasně soudit dne před večerem," by řekla teta Kateřina a měla by pravdu, protože Nera i po výstupu z kaňonu místy uhání, tedy aspoň ta uzoučká proudnice, která končí v hustém listí stromu a kterou jedině je dané místo sjízdné. Že je mezi listím skryt pořádný pahýl větve není vidět, a tak se Milan při výjezdu objevuje nepěkně zkrvavený a částečně zmatený. Lékárničku sebou přirozeně nemáme, proto musí k omytí krve a obnovení smyslů stačit malá pauza na břehu a ovšem upřímná soustrast nás všech. Do konce plavby v Sasca Montaně zbývají dva kilometry a v cíli je to už opět čilý a akční Milan, jak jej dlouhodobě známe. Přespíme na krásném známém tábořišti skrytém opodál na břehu Nery a brzo ráno vyrážíme podél Dunaje do středního Rumunska.

Pokračování: 2. část - střední Rumunsko

Vláďa Hejtmánek




Další kapitoly:


 
 


Facebook Facebook   RSS - články a novinky RSS 2.0 Email na redakci serveru raft.cz Chcete psát články pro raft.cz? Trička a mikiny raft.cz O raft.cz
Uvedené texty mají pouze informativní charakter. Vodácký sport je potencionálně nebezpečný a vždy je nutné posoudit zobrazené informace dle aktuální situace.
Reklama