Na peřejích většiny polských řek hrozí snad jen jediné nebezpečí – a to, že si jich nevšimnete.

Takže ani řeka Wda není divoká. Přesto teče na polské poměry svižně a neustále. I díky tomu patří k nejoblíbenějším vodním tokům v Polsku. Na jejím středním toku od Borsku do Tleně se čile jezdí, podniká tady i několik vodáckých půjčoven a cestovek. Přesto se však provoz na řece nedá porovnat s přelidněností českých toků.

Řeka Wda je docela daleko, najdete jí až v severním Polsku, přesněji v Kašubském pojezeří. Teče přibližně od severu k jihu, vlévá se do Wisly u Swiecie. Nedaleko tečou i další krásné řeky Brda, Drawa, Gwda. Cesta z Čech na Wdu je hodně dlouhá, ale stojí za to. Vodáci z Čech spíše volí cestu po německých dálnicích kolem Berlína na Štětín a pak Polskem k východu po, na polské poměry dobrých, silnicích č. 11 a 22. Tudy je na Wdu od Prahy nějakých 850km daleko. Z Moravy a cestou k severu přes Polsko je to o něco blíž, ale příčné cesty v Polsku nestojí za mnoho, takže to, co člověk ušetří na kilometrech, ztratí v čase i v únavě z cesty.

Wda je na polské poměry výjimečná hlavně tím, že na středním toku není žádné jezero. Od Borsku do Tleně je to asi sto patnáct kilometrů bez jezer, cestou se přenáší pouhé tři jezy s minimálními voleji. Přenosky jsou krátké a snadné. Jinak řeka neustále teče, místy je proud i silnější, například pod mostem v Czarne Wodě jsou dokonce i vlny, neboli „těžká polská peřej“. Nedostatek divoké vody ovšem víc než vyvažuje krásně čistá řeka, obklopená přírodou borovicových lesů Borů Tucholských. Wda převážně teče v lesích, osad je pramálo, hospodu s točeným pivem jsme nepotkali ani jedinou. Nakupování je omezené jen na několik malých vesnických krámků. Přístup k řece je možný na nemnoha mostech, silnic tady moc není a jsou většinou lesní a nezpevněné. Na druhou stranu, jak známo, Poláci si moc vrásky s tábořením nedělají, a auty jsou schopni přijet k řece i po louce či lesem. Pokud si vezete bagáž v lodích, je tady divokých tábořišť spousta. Zejména menší skupiny si mohou vybírat z řady luk, pastvin a lesních cípů nad vysokými břehy, či v údolní nivě.

Ovšem skupiny „nočních zpěváků“, křiklounů, rozsévačů odpadků a stavitelé velkých vater by měly na takové „snové“ táboření raděj zapomenout. Čím krásnější příroda, tím víc si zaslouží naši pokoru a ohleduplnost. V největším borovicovém komplexu v Polsku jsou hákliví zejména na oheň. Takže před škrtnutím sirkou je potřeba udělat to nejtěžší a nejbolestivější – totiž myslet.

Tolerance světa vůkol a ctění podmínek je základní podmínkou našeho pobytu v přírodě. Také se dodržuje, že louka už musí být po senoseči, která tu ale probíhá asi třikrát do roka. Navíc – nepsanou zásadou je i to, že pokud na divokém tábořišti už někdo je, ostatní jedou dál, a tolerují evidentní touhu po samotě a klidu. Vodáckou hanbou je také to, že jediné odpadky, které v řece objevíte, jsou plechovky od piv. Žádný komunál, či pneumatiky, ale evidentní pozůstatky po plavcích. Smutné.

I na vodáckou „klasiku“ se zpěvem a pivním tancem je Wda připravena – najde se tu dostatek vodáckých placených tábořišť, některé i s občerstvením. Většina tábořišť je na české poměry vkusná, vybavená přístřešky pro posezení a ohništi. Většinou jsou poloprázdná, nicméně další vybavenost asi nic moc. Plastové TOI TOI jsou asi maximem, které lze očekávat.

A jaká, že vlastně ta řeka Wda je? No, ode mě asi nemůžete slyšet nic jiného – než že je krásná, přirozená, přátelská, vstřícná a melodická. Svou píseň zpívá přeci každá voda. A Wda zpívá o čistotě, písečném korytu, vlnících se řasách, rákosí, kapradí a jalovcích na vysokých březích jesepů. O milionech borovic a všudypřítomné vůni smůly. O rybách a bobrech, volavkách a čápech. O luxusních koupáních a plavání za lodí. Vysokými tóny píská o tisících komárů a ovádů a stovkách přecpaných vážek. A zpívá i o křehkém a zatím trvajícím přátelství člověka s řekou. Tohle křehké příměří je moc cenné a já prosím, abyste ho neporušili ani vy.

Šakal