Ráno znovu nakládáme Hadraplán a rozjíždíme se do Bratislavy. Přes moje opětovné protesty řídí kormidelník loď do plavební dráhy, kterou vytyčují červené bóje zprava a zelené zleva. Snažíme se mít oči vpředu i vzadu a před loděmi vždycky včas uhnout. Vyšlou na nás vždycky pár velkých vln, proti kterým se musíme natočit špicí. Když jedou dvě lodi naráz a vlny se ještě odrážejí od břehů, kolikrát nevíme, kam dřív. V přestávkách, kdy nic nejede, se snažíme přijít na to, odkud nám uniká vzduch. Stále slyšíme slabé syčení. Nakonec si přiznáváme, že v lodi díru nemáme, to tak jemně syčí zelená voda Dunaje všude kolem nás. Bublá v jemných květácích a ani to, že tak úplně dobře nenese, není jen zdání. Občas se nepatrně propadneme a zas zvedneme. Když se zvedl slabý větřík, bylo to vysvobození. Ne že by se voda nějak změnila, ale přes drobné vlnky to už není vidět a přes šustění listí ani slyšet. Než jsme dojeli do Bratislavy, už nám otrnulo. Když už jsme tady, nejspíš to půjde i dál. A pokračujeme.

Bratislava je plná kotvících lodí. Kousek dál je velká stavba, o které se nemůžeme rozhodnout, co to bude. Utahuji si, že to staví na břehu most, a pak ho otočí nad vodu. Když jsme tam pak na podzim jeli na kole, s úžasem zjišťujeme, že jsem měla pravdu. V loděnicích pozorujeme jeřáby nakládající uhlí a kousek dál v zálivu přistáváme na občerstvení u restaurace na lodi. Leč záliv patří labutí rodince a nějak jsme jí nepadli do oka. Když ho pak opouštíme, rozzlobený rozježený labuťák se žene na nás, zatímco labuť s labuťátkama ujíždí do bezpečí. Pod kotvící lodí jsme se nějak zamotali do lan a při manévrech před labuťákem jsme nejspíš někde zachytili zádí. Výsledkem je, že jsme přišli o vlajku. Zjistili jsme to až uprostřed Dunaje. Z počestné lodi jsme rázem piráti, nálada na bodu mrazu.

Kousek za Bratislavou začíná Hrušovská vodní nádrž. Nejdřív tedy Dunaj jen ztloustl a trochu zpomalil, pak se i rozlil doširoka. Kupodivu stále teče. Rozlehlá vodní pláň je nehezká, se zbytky zatopených stromů, ale hlavně si nemůžeme vybrat, kam se po ní vydat dál. Plavební dráha vede středem, možná trochu víc doleva, hráz vidíme vpravo. Vybrali jsme si zlatou střední cestu k jakési strakaté budově na obzoru. Tam taky za hodnou chvíli přistáváme a jdeme na obhlídku okolí. Jsme na jakémsi ostrohu, kolem nás spousta podivných výtvorů. Těšili jsme se na kafe, ale nikde žádná možnost, liduprázdno. Poobědvali jsme krajíc chleba a jdeme se poohlédnout dál. No a zjistili jsme, že jsme v areálu jakési galerie moderního umění a je po nás vyžadováno, abychom si koupili vstupenku. To teda ne, do galerie v žádném případě nechceme, navíc už jsme si ji prohlídli. Popojeli jsme, vytáhli loď na břeh a jdeme zjistit, kudy zase do Dunaje.

Přenášení bylo dlouhé, aspoň půl kilometru. A na jeho konci zjišťujeme, že jsme v dalším areálu, tentokrát umělého vodního kanálu Čunovo. Nadšeně sledujeme borce na kajáčkách a litujeme, že tu nešel Hadraplán spustit aspoň samotný.

Pod Čunovem Dunaj moc neteče. Jde o staré koryto, které nabírá vodu jen z kanálu a postupně z průsaků z přehrady Gabčíkovo a spíš ještě upouští do Maďarska – všechna stavidla jsou však, aspoň na první pohled, zavřená. Zato je to tu úplně opuštěné. Střídáme usilovné pádlování s lenošením, až narážíme na něco zcela neuvěřitelného – splav. Pás volně nasypaného kamení přes celé koryto. Na Dunaji. Slunko už je hodně nízko. Na břehu se v příznivém světle fotí nějaká modelka a až to ji i fotografa přestalo bavit, osaměli jsme. Zkoumáme, zda bychom někudy neprojeli nebo aspoň nespustili loď, ale správně usuzujeme, že by to nedopadlo dobře. A když už máme věci na břehu, rozhodujeme se, že tu zůstaneme na noc. Rybářovi zasvítila očka a ptá se, kolik budeme chtít ráno ryb. Je zklamaný, když říkám, že jen jednu.

Ta jedna ryba byl pěkný velký bolen, zas vítané zpestření jídelníčku. Další cesta je jak perfektní dovolená někde u moře. Zelené lesy, čistá modrá houpavá voda, slunko, písečné či oblázkové pláže, racci, občas volavka. Ráno a večer to kazí všudypřítomní kousaví pisklouni, ale přes den je od nich pokoj. Zprava se postupně připojují maďarská, zleva slovenská ramena a voda z Gabčíkova, až je z Dunaje zas mohutný veletok, po kterém zas jezdí nákladní lodě. Na kilometrovnících podél řeky sledujeme, jak nám to pěkně ubíhá, čtyřicet kilometrů za den není žádný problém. Zvládáme i padesát, skoro šedesát. Pomalu se z nás stávají ostřílení říční vlci a Jarkovi dávám zapravdu v tom, že nejlépe je jezdit v plavební dráze. Jízda po takové řece má ale svá úskalí, jaká z menších toků neznáme. Dunaj sebou pěkně mrská, takže místo na přistání je potřeba vyhlídnout včas. Musí být dostatečně daleko, abychom si zbytečně nezajížděli a musí na něm být písečná pláž, abychom nepoškodili loď. Upravené koryto je na mnoha místech zpevněno osypáním velkými volně ležícími (viklajícími se) kameny a vlny od lodí by o ně náš hadraplán rozmlátily.

První problém nastal v Komárnu. Velké město, velký přístav, s lodičkami našeho typu se tu nepočítá a my chceme do města. Jak zakotvit? Přibrzdili jsme u kamenitého břehu. Vyskočila jsem, Jarek doplul k molu pro velké lodě, hodil mi koňadru a já přivázala loď. Jarek z ní vyskočil do vody a doplaval na břeh. Hadraplán vlaje v proudu za molem hluboko pod námi, molo je vysoké a já na lodi zapomněla pas. Návrat už je nemožný. Jarek musí jít nakoupit sám a já se mezitím snažím vymyslet, jak zas nastoupíme. Z lešení blízké novostavby na nás koukají dělníci, a když se Jarek vrací, nastává srocení – taky jsou zvědaví. Ale to nás neznají. I když nápad bleskl hlavou až na poslední chvíli. U stavby se válí kus drátu. Akorát, abych z něho udělala očko, to navlíkla na šikmé ocelové lano držící molo, přivázala k němu koňadru a proud stáhl Hadraplán pěkně ke břehu, kde už čekal Jarek. Šlo to jak po másle.

Další vtipný kousek se nám povedl před Štúrovem. Plujeme s plachtami uprostřed řeky a já hlásím, že budu potřebovat přistát na čurání. Hlásím to zavčas, aby bylo dost času vybrat, kde přistaneme. Když tu najednou se ze zádi ozve mohutné šplouchnutí a kormidelník mizí ve vlnách. Prý když se o čurání začalo mluvit, najednou to sám nemohl vydržet a lepší řešení ho nenapadlo. Do skládacího kajaku se nedá z vody vylézt zpátky ani náhodou, takže teď musí doplavat čtvrt kilometru ke břehu. Já tam nějak musím dopravit loď s vytaženýma plachtama a bez kormidelníka. Úžasné. Jiné úskalí může nastat u fotografování. Náš foťák je dost širokoúhlý, hodně zmenšuje, a tak ten, kdo kouká přes hledáček, má pocit, že je ještě hodně daleko a přitom se už řítí na překážku. Bóji, protijedoucí loď… A když je ten někdo kormidelník a nereaguje na volání, nezbývá než ho probrat pádlem.

Táboření u Dunaje není žádný problém. Pláží je všude dost, naplaveného dříví taky, lidi, pokud tu jsou, k večeru odcházejí. Po večeři vždycky pozorujeme vodu. To, co už si ve dne nepřipouštíme, za šera dostává jiný rozměr. Neustále kroutíme hlavou nad tím, že si na to troufneme sednout. A koukáme na lodě. Potmě začínají jezdit obři, prý kasina, která vždycky „vybagrují“ vodu, ta se tak o metr dva stáhne a pak s o to větší silou naráží ve velkých vlnách na břeh. Je potřeba s tím počítat a naši lodičku vytáhnout na břeh dostatečně vysoko. Jednu noc se nám splnil i sen tábořit na opuštěném ostrově. V lužním pralese jsme objevili klučičí skrýš a cítíme se tu jak Tom Sawyer a Huckleberry Finn na ostrůvku v Mississippi.

Ve Štúrovu jsme původně chtěli končit, ale jsme tu nějak brzy. Radíme se s mapou i s místními, a tak před hospodou s krásným výhledem na ostřihomskou katedrálu padlo rozhodnutí, že pojedeme dál. Má to jeden háček – hranice, přechod samozřejmě není u vody. Za Štúrovem, přesně na hraniční čáře, se do Dunaje vlévá Ipeľ. My míříme do jeho písečného ústí a pozorujeme cvrkot. Všude popojíždějí a kotví motorové čluny a jachty, koupou se lidi a nemáme pocit, že by si nás tu někdo moc všímal. A tak zase tiše vyplouváme a jsme v Maďarsku. Teď už po obou březích. Šťastné překročení hranic jdeme oslavit do hospůdky u přívozu. Do večera jsme dopluli před Visegrád. Nádherná cesta mezi kopci, v tomto úseku je Dunaj asi nejhezčí a taky nejlidnatější. Nemůžeme najít místo k táboření, až se do nás najednou opřel vítr, že nás skoro převrátil a v tu ránu míříme ke břehu. Je nám jedno, kde jsme. Vzhledem k tomu, že se nám to tu stalo od té doby ještě víckrát, pozor na to. Dunaj se tu silně kroutí a zřejmě dochází k nějakému střihu větru v meandru. Vystupujeme v místním parku a jdeme se projít do města. Zrovna jsme natrefili oslavu státního svátku, radovánky v ulicích, pivo a víno tečou proudem, cimbálka hraje čardáše… Vracíme se až potmě, v parku stavíme stan a do rána jsme to tu taky vydrželi.

Zbývá nám poslední den dovolené. Před sebou máme celý Szentendre Dunaj, což je pravé rameno Dunaje, kterým jde asi třetina vody. Výletní voda se spoustou kempů, chat a hospůdek na březích, to ale už neoceníme a nevyužijeme, protože do Budapešti je daleko a musíme makat. Ani vítr nám nepomůže. Rameno je úzké na to, aby se tu mohl rozběhnout a navíc je to spíš protivítr. Takže makáme a makáme, až jsme před večerem na soutoku obou ramen před Budapeští. To už je jasné, že vlak nestíháme. Rozhodli jsme se tedy přistát vpravo u loděnice. Jarek rozebírá loď a já zkouším zjistit, jak se dá odtud dostat městskou dopravou. Nijak, zastávka je hrozně daleko a autobus nejede přímo. Ale setkali jsme se s neskutečnou ochotou dvou místních vodáků. Do jejich auta bychom se nevlezli, volají nám tedy taxi, ale nevejdeme se ani tam, taxikář ještě nadává, že není náklaďák. Tak nakonec mě s věcmi přece jen vecpali do auta k sobě a Jarek nás musí dojet busem. Vyložili mě před nádražím a rozhodně odmítají něco si za přepravu vzít. Jenže i přes jejich pomoc nám vlak ujel. Další jede z jiného nádraží, takže výprava končí strašlivou dřinou, kdy musíme všechno (tj. dva velké vaky s rozebranou lodí, dva menší vaky s osobními věcmi, dva malé barýlky s drobnostmi, pádla a vesty) dopravit do metra, v tom metru přesednout, vzápětí zjistit, že je výluka a ještě jednou přesednout do autobusu a nakonec to dotáhnout k vlaku. Uf. Nadřeli bychom se stejně, kdybychom jeli na lodi až do centra. Nádraží Nyugati není od vody víc než kilometr (Déli 1,5 km, Keleti trochu víc, 2,5 km). To bychom ale museli mít podrobnou mapu Budapešti a tu jsme neměli.

Když pak vykládám, kde jsem byla na dovolené, nejčastější reakce je: a to jde? A následuje nepřesné vzpomínání na to, co si kdo pamatuje ze zeměpisu, jak se která řeka vlévá do které. Jde. A od té doby, co jsme v Schengenu, tak i bez nesmyslných pohraničních šikan a kontrol. A nemusíte začít jen v Brně. Ze Znojma nebo z  Ivančic by to šlo taky. Případně i z Olomouce nebo odjinud z Moravy, ale to už by nebylo tak různorodé. Z Brna to bylo 432 říčních kilometrů a trvalo nám to 10 dnů. A plavba to byla nádherná.

Spluto v roce 2004.

Slávka