Pořád klíče, Franta, info~accorroni-cz.cz, 9/9/2002 1:03 PM
Bylo by zajímavé ty smůly uspořádat knižně, možná by se to stalo oblíbeným čtivem (nejen) vodáků, něco jako druhdy "Proč bychom se netopili" (..nepotili,..netěšili). Tož klíče ještě jednou: Předloni v srpnu jsme si domluvili s kamarády sraz na Soumaráku, Šumava šuměla deštěm už od Krumlova, počasí prostě plné vody...kámoši na nás kejvali ze zahrádky soumarácké hospody jen jsme se objevili v zatáčce. Takže zastavit, kytaru, pár peněz a děcka ssebou. Podvečer se pomalu vcucnul do noci, déšť, pitomec jeden, furt šuměl, ale v zahrádce pod stříškou příjemno, zpěvno, pivno, leč s večerem trochu chladno. Tady máte klíče, kluci, běžte si do auta pro bundičky... a pořádně auto zamknout!!! Za dvě písničky se vrátil starší Michal - kde máš ty klíče? ..on tam je ještě Tomáš, on zamkne, já jsem mu to připomínal, odtušil Michal. Za pět minut po něm doklusal Tomáš, slyšel jsem bouchnout dveře, říkám si v duchu, je to OK. ...tak Tome, vrať mi klíče! Trhnul sebou, zahleděl se na mne jako na strašidlo a vypotil: já jsem je zapomněl v autě. Obestřely mne mrákoty a nálada u stolu poněkud zrosolovatěla. Vztyk, hromadný poklus dolů k autu. Nojo!!! Klíče pěkně ležely na palubce vedle mobilu a peněženky, modlil jsem se, abych zapomněl zabouchnout zadní dveře našeho zabouchnuté byly a zámek v poloze zamčeno. A znova ty mrákoty: půl desáté večer, uvnitř auta zamčené stany, karimatky, spacáky, potrava, větší část financí, ešuy, prostě všecko, v lodích na vleku byly akorát pádla a ty nám v tu chvíli byly platné jako mrtvýmu zimník... V té souvislosti bych rád podotknul, že možná se do mikrobusu VW Transportér někdo umí dostat bez klíčů, ale my jsme zřejmě měli smůlu, neboť to nedokázal ani policajt od dopravky, ani místní údajně expert na vykrádání auomobilů, kterého kdosi z hospody za 3 panáky zelené promptně sehnal. Policajt se pokoušel odjistit zámek manipulací s táhlem zámku podle okýnka, výsledek byl, že to táhlo akorát zkřivil, takže jsem doma pak musel ten zámek dát opravit. A údajný zloděj aut vytáhl z kapsy umaštěných džínů provázek s okem na zachycení zajišťovacího čudlíku. Jenže tomu se nepodařilo ten provázek metodou cik-cak dostat ani za dveře, natož dolů k čudlíku. A do toho furt ten déšť. Nakonec jsme telefonem vzbudili nějakého automechanika z Volar, tovíte, že měl o půl dvanácté v noci z nás velikou radost, a ten nám poradil vyřezat nožem zadní okno. Takže jsme to zkusili. A nyní si vaše škodolibost může přijít na své: to okno nám skoro hned prdlo! Rozsypalo se na takové malilinké střípky. A tak jsem celou vodu měl náladu pod psa protože to auto jsem musel vždycky přirazit zadkem k nějaké stěně aby se do něj nedalo zezadu vlézt, jenže to jsem musel odpojit zas vlek a to jsme se zas klepali strachy, aby nám někdo nešlohnul ten vlek i s rezervním kajakem... Od těch dob jsem si vypracoval reflex téměř pavlovovský, totiž když se mají zabouchnout u toho auta dveře, třebas jen přímo před mým domem, tak ze všeho nejdřív MUSÍM vyštrachat z kapsy, z tašky nebo z kufříku klíče od auta a před zabouchnutím dveří ty klíče hypnotizuju v dlani. Tím pádem se zmíněný rituál hledání klíčů a zavírání dveří někdy neobejde bez zmatených šacovacích pohybů doprovázených tichým sakrováním - čímž se stávám okolním lidem nápadný skoro jako zmíněný vodák v mokrém neoprenu v nedělním autobuse... No, občas si ze mne dělají srandu i vlastní děti, když se dvacet kroků od auta nevinně zeptají jestli mám u sebe klíče od auta - vždycky ztuhnu a začnu se nervózně šacovat. A to mám za to, že jsem je tehdy na Šumavě ještě v noci nenaházel do studené Teplé Vltavy!