Rok se s rokem sešel a my po sportovně laděném týdnu v Alpách relaxujeme na pobřeží Jadranu na nejjižnějším cípu Istrijského poloostrova. O co je horší počasí, o to víc věnujeme času poznávání zajímavých míst této části Chorvatska. Už si ani nedovedu představit dovolenou u moře bez pokusu šoupnout kousek neznámého toku…

Hledáme vhodný nástup na řeku

Jsa vybaven informacemi načerpanými ze satelitních snímků míříme po silnici z Puly směrem na Labin. Po překonání malého sedla za Barbanem sjíždíme do údolí říčky Raša. Hned za mostem uhýbáme doprava podél jejího toku. Asi po kilometru se objevují cedule označující celní zónu. Dál za mostem u jakéhosi podivného objektu a za zatáčkou stojí budovy skladů a u nich parkuje několik kamionů a straší další cedule s nápisy, kterým úplně nerozumíme. Navíc je tam zákaz vjezdu. Vyměkávám, nechci nám kazit dovolenou a ani se zdržovat a tak se vracím zpět. Přejíždím hlavní silnici a jedu po levém břehu proti proudu. Míjíme cementárnu a kousek za ní silnice končí. Dál je jen prašná cesta, která se vzdaluje od řeky a vede zřejmě jen do lomu. Po pravém břehu je sice cesta vedoucí dál do údolí, ale prašná a hned u odbočky z hlavní byla nevalné kvality, a tak se musím smířit jen asi s 3 kilometrovým úsekem. Kombinace se splutím přítoku nepřichází v úvahu, jsou to ve skutečnosti odbočky, kterými z Raši odtéká voda do zemědělsky využívaného údolí. Beru si jen plavky, tričko a vestu, je téměř jasno a vedro, mírní svěží větřík. Kajak donesu asi 30 metrů k vodě. Břehy jsou porostlé vysokým rákosím a příkře spadají do hluboké vody. Nezbývá než použít pádlo jako kosu a přístup k volné hladině si proklestit. Kevlar s ostrými hranami funguje bezvadně.

Řeka se dělí do zavlažovacích kanálů

Nasedám na břehu a do vody sjedu opatrně a pomalu, protože brát si špricku mi přišlo zbytečné. Těch pár deci vody, která se přelila přes límec, ničemu nevadí. Popojedu asi 200 metrů proti vodě, líný proud není žádnou překážkou.

Cvaknu pár snímků a obracím, pádluju zpět po proudu a po chvíli podjíždím lávku a kousek za ní i most, po kterém jsme přijeli.

Na něm zevlují 2 chlapíci, pokuřují a bez jediného slova či gesta mě sledují. Hned za mostem je soutok, myslím si, ale ve skutečnosti odbočuje vlevo první zavlažovací kanál se sotva znatelným proudem. Pokračuju dál a míjím v rákosí zakotvený člun. Údolí je téměř ploché a svěže zelené kontrastující s asi 200m vysokými hřebínky porostlými vyschlou trávou a řídkým křovím. Voda je stále hlubší a hlubší a proud už není prakticky žádný.

Uhýbám doleva do 2. kanálu, podplouvám most, po kterém vede cesta k celnici. V něm proudí tady už brakická voda o poznání silnějším proudem, takže popojíždím jen kousek a zase se vracím a končím, hned u mostu vylézám z vody. V trávě cosi zašustilo, had! No, lekli jsme se oba, on zajel do štěrbiny mezi kameny.

Pokud se na Rašu vypravíte, stálo by zřejmě za pokus vyjet (pokud máte auto s vyšším podvozkem) po pravém břehu dále do údolí a začít plavbu výše.

Další možnosti na Istrii

Istrie mě překvapila dalšími řekami, které stojí za pokus o splutí. Okolo nedalekého malebného městečka Motovun protéká říčka Mirna, která i v 1. polovině července měla dost vody a tekla poměrně svižně rovným korytem s upravenými břehy. Její spád byl mírněn nízkými balvanitými stupni.

Průtok bude zřejmě ovlivňován přehradou na horním toku. Do moře se vlévá u Novigradu. Při cestě domů jsme přejížděli potok tvořící hranici mezi Slovinskem a Chorvatskem, kterým se valila voda, za které by šel určitě také splout, jen ty větve… No a pokud se budete v těchto končinách pohybovat, zajeďte se podívat do městečka Pazin, do jehož pevnosti je situován začátek románu J. Verna – Matyáš Sandorf, nový hrabě Monte Christo.

Tato pevnost stojí nad propastí, ve které mizí ponorná říčka Pazinčica (jinak též zvaná Foiba).

Do propasti se nechá sejít a na jedné z informačních cedulí uvidíte fotografii říčky za jarního tání.

Bylo by to též pěkné svezení…

Jirka Hodic, VK Slavia Hradec Králové